Pro jeden z LMC produktů jsme si na tento rok nastavili docela ambiciózní cíle. Získat určité množství konverzí a vydělat určitý objem peněz.

Našeho Product Managera napadlo, že bychom k nakopnutí mohli využít Design Sprint od Google Ventures a najít tak způsob, jak cíle naplnit.

O Design Sprintu se toho už napsalo celkem dost (třeba Roman Hřebecký z Pabení toho hodně sdílel). Já bych rád shrnul přístup, který jsme využili v LMC a protože jsem si už dost podobných metod vyzkoušel, tak jej z pohledu designéra trochu zhodnotil.


Na quora.com se pár lidí ptalo na to, jaký je život designéra a zda je to uspokojivá práce. Je to podle mě zajímavá otázka a dovolil jsem se nad tím trochu zamyslet.

Co si budeme povídat, podle mě je design vlastně práce jako každá jiná. Má své požadavky, specifika a omezení. A stejně jako v jakékoliv jiné práci to není vždy růžové a třeba já jsem z toho někdy docela vyčerpaný.

Nicméně jsem moc rád, že mohu být designér. Dělám na zajímavých věcech, náplň mojí práce je pestrá a opravdu mě to baví.


Na LinkedIn mám napsáno, že jako designér chci dělat svět lepším místem pro život a pomoct lidem mít úspěšný život. Není to pro mě jen nějaký „načinčaný“ výkřik, ale opravdu se tím snažím řídit.

Už jsem taky párkrát slyšel, že jsem velký idealista a naiva. Je to pravda, jsem takový. Nic si z toho ale nedělám a respektuji, že má někdo odlišný postoj.

Pro mě je má vize určitým motorem a kormidlem. I přes to, že jsem vlastně jen „šoupač boxíků”, digitální svět je dnes nedílnou součástí našich životů. Chci svou práci dělat dobře, chci dělat smysluplné věci a rozhodně ne nějaké sračky.


Agilní způsob řízení se osvědčuje, přináší výsledky a začíná být pomalu standardem, že se ve firmách uplatňuje nejen pro vývoj software. Nejen my designéři se tedy neustále učíme, jak být efektivním kolečkem v takovém soukolí.

Na Agile se mi líbí ta dynamika, neustále řešení, spolupráce v týmu a možnost se rychle poučit. A to i přes to, že to někdy není jednoduché.


Nedávno jsem dočetl knihu od Davida Kadavyho – The Heart to Start. Jejím tématem je, jak konečně s něčím začít. Opravdu se mi líbila a našel jsem v ní užitečné věci.

Při jejím pročítání jsem si vzpomněl na situace, kdy jsem seděl nad prázdným papírem, nebo čučel do monitoru, a nebyl jsem schopen nic udělat. Hlavou jsem proháněl nejrůznější myšlenky, u čehož jsem vlastně skončil.

Začít cokoliv dělat je mnohdy opravdu velice těžké, protože nám v tom brání spousta faktorů. Největší překážkou jsme si často my sami – naše ego, perfekcionismus a strach, že to nezvládneme. A při tom to lze poměrně snadno překonat.


I když jsem se už několikrát zamýšlel o tom, co je vlastně dobrý a špatný design nebo proč si dneska vlastně nemůžu říkat UX designér, stále se mi tato myšlenka honí hlavou. Hlavně kvůli tomu, jak se trh formuje a jak se lidé se stále více potkávají s termínem UX – o kterém tak panují různé myšlenky a očekávání.

Ve svém životě samozřejmě používám spoustu věcí, ze kterých mi plyne nějaký užitek, hodnota nebo potěšení a strasti. Před nějakou dobou jsem začal používat například aplikaci MyFitnessPal na sledování stravy a nad kterou jsem se zamyslel o UX – tedy že to není jen o jejím používání, ale hodně o tom, co z jejího používání plyne.


Lidé si o designérech myslí spoustu věcí – že kreslíme obrázky, že rozumíme všemu na světě, že naprosto přesně víme, jak se věci řeší, atp. Vlastně se jim ani nedivím – design je tak obecný a specifický obor, že často ani sami designéři nedokážeme věci správně pojmenovat a určit.

Hezky to reflektuje situace, která se mi stala minulý týden v práci, když jsme s týmem řešili nějaké věci ohledně produktu a věcí pro běžné použití – jako designér mám přece vědět, jak věci fungují a jak se lidé chovají.


Když jsem s designem začínal, měl jsem jasnou představu o tom, jak se to dělá. Představoval jsem si, že budu navrhovat perfektní řešení, které se bude všem líbit a hned se bude vyrábět.

Jenže záhy jsem zjistil, že to takhle nefunguje. Design jsem musel ostatním vysvětlit a vlastně jej prodat. Nechápal jsem, proč bych to měl dělat, neviděl jsem v tom smysl – vždyť přece přinesu lepší výsledky.

Dnes se na to dívám jako na běžnou součást mé každodenní práce. Vždy jsou zde různé cíle, zájmy a další lidé zodpovědní za výsledky, kterým musím jasně ukázat, jak a proč mé návrhy pomůžou splnit to, co potřebujeme.


Vývoj digitálních produktů se neustále zrychluje a stoupá i tlak na to, zkusit co nejrychleji minimální řešení, které můžeme v případě potřeby neustále zlepšovat. I v LMC se tímto směrem ubíráme a mně osobně to dává velký smysl.

Poměrně nedávno jsme potřebovali vyřešit jeden konkrétní problém, který sliboval nejen větší spokojenost lidi používající naší aplikaci, ale samozřejmě i pomoc s plněním byznys cílů.

Abychom danou věc efektivně vyřešili, využili jsme proces Product Discovery. Díky němu jsme o daném problému zjistili více informací a během chvilky jsme se dohodli na funkčním řešení, které budeme v brzké době vyrábět.


Jak jsem se již zmiňoval například v článku Výzkum jako nedílná součást designového procesu, výzkum je pro mě velice důležitou fází designu. Mohu díky němu pochopit, co řeším a přinést tak lepší návrhy řešení.

Jedna věc je umět výzkum „dělat“ (o tom třeba někdy příště). Děláme jej především kvůli tomu, abychom pochopili problém, který řešíme a jako designéři pro něj vymysleli řešení, které bude dávat smysl a lidem přinese nějakou hodnotu.

Vše co během výzkumu zjistíme si rozhodně nemůžeme zapamatovat. Měli bychom si tedy vše pečlivě zaznamenat. Zjištění budou zásadní nejen pro nás, ale mnohdy i pro rozhodování dalších lidí.


Michal Maňák

Jmenuji se Michal Maňák, jsem Interaction Designer a Digital Product Designer.

Pracuji ve společnosti LMC.