V jednom z posledních příspěvků jsem psal o tom, že otevřít kolegů designový proces může pomoct doručit lepší výsledky, ale také vybudovat lepší porozumění a důvěru v rámci týmu.
Stejné je to podle mě i s výzkumem (už jen pro to, že je podle mě nedílnou součástí designového procesu). Jsem toho názoru, že nejlepší výsledky doručíme tak, pokud chápeme daný problém a cílovou skupinu.
Sám jako designér vidím, že čím lépe rozumím lidem, pro které to děláme, tím lépe dokážu přemýšlet nad řešením. A proč bych něco takového měl upírat ostatním a zbytečně se pak třeba dohadoval o tom, co dává smysl a co ne? Proto se snažím dát ostatním stejnou šanci dozvědět se něco o tom, pro koho to děláme.
Děláme to pro lidi
Impulzem pro mě začít s UX bylo, že jsem chtěl dělat pro lidi použitelnější webísky. Zjistil jsem totiž, že to nemohu dělat jen tak od stolu podle toho jak si to myslím já.
Když jsem tedy před 11 lety s designem začal, učil jsem hlavně to, jak zjistit o lidech co nejvíc informací a je efektivně uplatnit v návrhu. Respektive jak nad designem lépe přemyšlet, řekněme více „prouživatelsky“.
I po těch letech je to pro mě zásadní a klíčová esence pro doručení kvalitního řešení. Časem jsem se naučil, že když tyto informace předám i ostatním a děláme na tom společně, výsledek je ještě lepší.
Poznámka – Nebudeme si samozřejmě nic nalhávat. Jde samozřejmě i o peníze, bez kterých bychom něco takového nemohli dělat.
Přijít může kdokoliv
Když jsem v rámci jednoho projektu plánoval rozhovory se zákazníky, chtěl jsem (nezávazně) pozvat celý produktový tým alespoň na poslouchání. Daný produkťák mi ale hned z kraje řekl:
„Nezvi je, oni to nepotřebují vědět, protože jim řekneme co mají dělat.“
V hlavě se mi honila otázka, proč by jako nemohli přijít?
Nedalo mi to a pobavil jsem se o tom s Lead Engineerem. Ten projevil velký zájem s tím, že ostatní členy týmu asi taky, ale ať je pozvu nezávazně kvůli jejich úkolům. Souhlasil jsem a pozvánku jsem poslal.
Pár lidí přišlo a bylo to super, protože:
- Kluci se ptali na pro ně užitečné dotazy.
- Lépe pochopili co řešíme a proč.
Podle mě je to pak i samotná práce víc bavila. Chápali smysl, hodnotu a mohli jsme vést konstruktivnější debaty o řešení. (Což zase bavilo víc mě.)
Proto když plánuji nějaké uživatelské bádání, dávám o tom ostatním vědět. Třeba budou chtít přijít, respektive ať klidně nasdílej co by je zajímalo. Samozřejmě ale počítám s tím, že ne každého to zajímá. Když jsem se v minulosti na toto téma bavil s kolegy, vždy se našel někdo, kdo nám řekl něco ve smyslu:
„Heleď je to super, ale mě to zase tak nezajímá. Já chci jen vědět co mám dělat“.
Podle mě je to v pohodě. Nikoho do účasti nenutím a nejsem ani smutný, když nepřijde. Chci prostě jen dát všem stejnou příležitost se dozvědět víc o tom, pro koho to děláme.
Je to snadné
Jak se tak koukám kolem sebe, mám pocit, že jsme si hodně zvykli na vzdálený způsob spolupráce. Ten má samozřejmě své výhody, ale v určitých aspektech také nevýhody. Zapomínáme na možnosti, které jsme měli před „tím“ a trochu nás to omezuje.
Nevýhodou dnešní doby je, že děláme výzkum hodně přes videohovory. Striktně. Většinou ve firmě panují regule, že se takového hovoru v rámci uživatelského výzkumu může účastnit omezené množství lidí.
Pochopitelně. Nechceme přece na účastníky vyvíjet zbytečný tlak tím, že jej bude sledovat desítka dalších lidí. I kdybychom chtěli, lidi prostě pozvat nemůžeme.
Přitom je to ale relativně snadné a v minulosti už jsme to tak dělali. Já to třeba dělám tak, že:
- Všechny materiály ohledně výzkumu dám na „interně veřejné“ místo, včetně data a času jednotlivých sezení.
- Pro každé sezení zarezervuji předem zasedačku 15 minut před a po, abychom se mohli připravit a udělat pal debrief.
- Pošlu na Slacku info o tom, co bude probíhat za výzkum a pošlu odkaz na seznam sezení.
Lidé pak mohou kdykoliv přijít (a chodí). Já pak jen:
- V dané místnosti spustím ZOOM.
- Kolegům představím určitá pravidla pro pozorování a jak to bude probíhat.
- Popřeji kolegům hezké dívání a poslouchání.
Lidé tak mohou sledovat a poslouchat. Já si pak sednu do nějaké „budky“ (aby případná diskuze nenarušila „tok“ sezení) a připojím danou místnost jako pozorovatelnu. Po skončení dáme už jen debrief, probereme nápady a dotazy a pokračujeme s dalším sezením.
Všichni kopeme za to stejné
Jak už jsem kolikrát zmiňoval ve svých článcích nebo přednáškách, designování (nebo tvorba produktu obecně) není soutěž. Je to spíš takový týmový sport, kdy by všichni měli táhnout za stejný provaz.
Proto se hodí mít o dané problematice stejné informace. Můžeme tak předejít zbytečným diskuzím – například o tom, že lidé potřebují něco jiného, že si někdo myslí něco, atp. Zároveň díky tomu mohou přinést další zajímavé poznatky, nápady a otázky do pranice. A práce je může i více bavit.
Osobně tedy vidím velkou příležitost v tom pozvat další lidi a umožnit jim se tak podílet (alespoň pasivně) na výzkumu a sledovat a poslouchat to, co se během výzkumných sezení děje – co lidé říkají, jak přemýšlejí, atd. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že to prospěje nejen výslednému produktu, ale i vztahům v rámci firmy či týmu.