Před nějakou dobou jsem přemýšlel nad tím, že už je to vlastně 10 let, co jsem oficiálně začal s UX. Čas opravdu neskutečně letí. Jak jsem se v odkazovaném článku zamýšlel, něco málo už jsem si vyzkoušel a nabral nějaké zkušenosti. Stejně si jsem ale toho názoru, že jsem teprve na začátku.
Vedle oslav první dekády v designu mě ale začal zlobit takový nešvar. Mám totiž pocit, zda se pomalu nestávám k určitým věcem slepým a zbytečně odmítavým – kvůli tomu, že už jsem nějaké cesty prošlapal a přijde mi zbytečné je procházet znovu a vymýšlet kolo.
Podle mě je slepota (v jakékoliv podobě) to nejhorší, co se designérovi může stát přihodit. Samozřejmě se to stává. Já se s tím snažím nějak poprat a neustále mít oči a mysl otevřenou. Jenže otázka je, zda se mi to daří.
Kdysi jsem četl různé příběhy o odbornících, kteří se po určité době v oboru stali k určitým věcem slepí a odmítaví. Stávalo se tak především kvůli tomu, že už spoustu věcí vyzkoušeli a stavěli se odmítavě k věcem, které jim nefungovaly.
Do dnes si pamatuji příběh jednoho výrobce protetických pomůcek. On tehdy věřil, že vyrobí unikátní inovativní pomůcku a proto si na to najal tým expertů. Jenže:
- Ti mu po nějaké době řekli, že to nejde. Vyhodil je tedy a najal si další.
- Další tým mu ale také řekli, že to nejde a tak je opět vyhodil.
Výrobci pak došla trpělivost a najal si na to tým univerzitních studentů, kteří mu řešení pomohli řešení najít. Uspěli především díky tomu, že byli více otevření a neměli tolik zkušeností – ještě neprošlapaly tolik cest a nevěděli, co není možné či nemožné.
Je to vlastně paradox. Člověk odborník vyzkouší spoustu věcí a když se to nepovede, později už je nemusí znovu vyzkoušet a případné nápady ostatních může odmítat, případně se dané cestě vyvaruje. Výsledkem tedy je, že už nezkouší tolik nových věcí, jako zkoušeli třeba na začátku, když v daném oboru začínali. Podle mě takový člověk není odborníkem, ale slepcem.
I mně se to děje
Přemýšlím právě nad tím, co se vlastně musí stát, aby člověk do takového stavu dospěl. Hraje v tom roli:
- Osobnost,
- Reálné zkušenosti,
- Spolupracovníci,
A nebo nějaké další faktory?
Jsem v oboru teprve 10 let, ale občas mám strach z toho, že už mě ta slepota začíná dohánět. Když třeba něco řešíme v práci (nebo vidím nějaké řešení), hlavou mi totiž občas prolétne myšlenka typu:
„Proč takhle, vždyť už to bylo 1 000x vymyšlené a typicky se to dělá určitým způsobem.“
A hned se mi dané řešení, které jsem viděl několikrát v akci pod rukami uživatelů, vybaví.
Když třeba něco řešíme s kolegy, snažím se zmínit svůj pohled na věc. Jenže právě se někdy zastavím a přemýšlím nad tím, co když:
- Jsem už svázaný tím co znám a začínám být slepý?
- Se trend změnil a dělá se to jinak?
Nerad bych totiž přišel o svůj rozhled a shazoval ze stolu věci, které mohou fungovat a já můj pohled je omezený právě tím, že MNĚ nefungovaly. (Což může být ovlivněno vícero aspekty.)
Nechci tak skončit
Bojuji s tím a připomínám si, že mám mít mysl otevřenou a případně být konstruktivně kritický. Kladu si ale otázky:
- Je to vlastně potřeba?
- Neexistují zaručené věci, které prostě nejde udělat jinak?
- Je opravdu správně to, co znám a umím?
A další podobné.
Snažím se tomu samozřejmě nepodlehnout, ale vábení vyřknout „zaručené“ znalosti a odmítnout nápady je někdy velice silné. Jednu věc ale vím – rozhodně nejsem vševěd a určitě nechci být brát jako někdo, kdo zabíjí invence nebo je v pohodě s tím, že lidé musí používat nesmysly. Proto se neustále vše dívám z různých úhlů a snažím se klást ty správné otázky.
Setkali jste se už taky s takovým pocitem? Jak jste se s tím poprali? Nebo jak mi jednou řekla jedna designérka její přístup – cokoliv co navrhnete je dobře a stačí to jen ověřit? Budu rád za komentáře.