5 nejlepších rad, které jsem jako designér dostal

Jak jsem psal v minulém článku, už je to 10 let od té doby, co jsem se oficiálně stal UX designérem. Za tu dobu jsem si vyzkoušel spoustu zajímavých postupů, metod, ale také práci na různorodých projektech.

Vedle pracovních zkušeností jsem také přečetl dost zajímavých knížek a potkal hodně zajímavých lidí. Musím říct, že čeho si na své kariéře opravdu cením je nejen to, že jsem pomáhal připravit funkční a byznysu schopná řešení, ale také s jakými lidmi jsem mohl pracovat a učit se od nich.

Během své kariéry jsem tak mohl posbírat mnoho užitečných rad. Některé mi opravdu hodně pomohly. Říkal jsem si, že by mohly posloužit zase někomu dalšímu. Vybral jsem tedy 5 těch, které mi daly úplně nejvíc.

Samozřejmě si vážím všech rad, které jsem dostal a moc děkuji všem, kteří mi pomáhali a radili. Vše jsem si vzal k srdci a věřím, že mi rady pomohly s formováním nejen mého designového já a tedy i mého pohledu na design, ale v mnoha případech i mě jako člověka.

Těch pět rad, které jsem vybral, mělo z mého pohledu asi největší dopady na to, jak na design pohlížím, ale i (alespoň častečně) na mě jako člověka. Konkrétně se jedná o tyto rady:

• Brát design jako hypotézu.
• Být zticha, dívat se, poslouchat. A dělat si poznámky.
• Brát ostatní lidi tak jak jsou.
• Mít oči neustále otevřené.
• Všechny nápady a myšlenky si zapisovat.

Níže se o každé z nich rozepisuji, abych poskytl trochu kontextu o tom, proč je to pro mě důležité. A třeba si z toho něco odnesete i vy.

Brát design jako hypotézu

Když jsem s UX designem začínal, už od začátku jsem se hodně zasazoval o to, ať před jakýmkoliv „kreslením“ o dané problematice zjistíme co nejvíce informací (s využitím výzkumu). A samozřejmě návrhy přes „vypuštěním“ otestujeme.

Chtěl jsem se ujistit, že daný problém správně pochopíme a zároveň se přes spuštěním ujistíme, že s řešením nebudou mít lidé problém. Byl to vlastně důvod, proč jsem vlastně změnil obor. A přiznám se, že jsem byl celkem frustrovaný z toho, že jsem to mnohdy nedělali.

V té době jsem pracoval s Petrem Štědrým. Hodně jsme se o tomto bavili, protože byl můj mentor. Doporučoval mi, ať to tolik nehrotím a beru návrh jak hypotézu, kterou mohu ověřit až po vypuštění mezi lidi.

Hodně jsem o tom přemýšlel. Dost se to ve mně pralo, neboť jsem měl trochu jiné představy o tom, jak bych chtěl designovat. Jenže jsem si uvědomil, že:

• Kolikrát prostě není jiná možnost (z různých důvodů) jak návrh ověřit.
• Mnohdy může být benefitem to, že než abychom návrh řešení testovali v „umělém“ prostředí usability labu, vypustíme jej do reálného prostředí a získáme tak „reálnější“ data.

Nakonec ten chybějící článek – tedy možnost vidět návrhy v akci a tedy poučit se z případných chyb, které zároveň můžeme opravit – byl i důvodem, proč jsem nakonec odešel z agentury.

Nebazíruju na tom, že musím otestovat každý sub-pixel. To ani nedává smysl. Je pro mě ale klíčové vidět, jak návrhy skutečně fungují a zda lidem přinášejí to, co bylo vytyčeno. A pokud ne, tak abychom se poučili z minulých rozhodnutí a napravili to.

Problém samozřejmě je, že to není tak snadné, protože:

• Interní stakeholdeři často očekávají bezchybnost, takže bychom je měli připravit na případné komplikace s neověřeným návrhem.
• Bez jasně daného plánu se takto vedené návrhy hůř ověřují – ideálně bychom si tedy měli předem sepsat nejasnosti a otázky a na ty se poté zaměřit.

Zároveň tento přístup přináší jasné riziko – pokud nebude návrh dobrý a nebude fungovat, bude jej potřeba upravit. To nás bude stát další prostředky a občas bude potřeba tedy přeházet priority. Případně se budou lidé ptát, zda je to skutečně takový problém a je potřeba do něj vůbec investovat.

Petr měl pravdu. Co jsem si už tolikrát vyzkoušel, můžeme z toho získat kolikrát mnohem lepší informace a data, díky kterým můžeme řešení krásně vylepšit. Nemusíme se tomu bránit, ale zároveň by to ale neměl být jediný způsob, jak získat informace pro návrhy.

Být zticha, dívat se, poslouchat … a dělat si poznámky

O uživatelském výzkumu mají lidé mnohdy různé představy. Podle mě bychom je klidně mohli rozdělit na dvě skupiny (pokud nebudeme počítat samotné výzkumníky):

1. Jedni jej berou jako akademickou činnost vědců v bílých pláštích, takže vše trvá ukrutně dlouho.
2. Druzí k němu přistupují fádně, bez většího rozmyslu – na mluvení s lidmi přece není nic těžkého!

Podle toho to pak mnohdy vypadá. Jedni se jej kvůli obavám z náročnosti bojí dělat, druzí si svým „laksním“ přístupem kazí zjištění. Výzkum má určitě svá specifika. Není potřeba jej přeceňovat a bát se jej, stejně tak není dobré jej podcenit.

Představte si třeba, že potřebujete lépe pochopit vámi řešený problém a proto vyrazíte za pár lidmi na etnografický průzkum. Nebo si s nimi prostě jen zavoláte přes Zoom. Co se vám může stát je, že se vám kvůli vašemu přístupu něco nepovede. Nejhorší situace, které jsem během výzkumu zatím zažil, byly ty, kdy:

• Jsme propálili moře času kvůli tomu, že facilitátor až příliš mluvil a participanti se tak zapojili méně.
• Lidé se v pozorovatelně bavili mezi sebou a nedávali pozor, co se děje.
• Nemohli jsme sezení nahrávat a zapisovatel většinu věcí nezapsal.

Když jsem tedy před lety četl knihu Remote Research od Nate Bolta, zaujala mě jedna důležitá poznámka:

Shut up. Listen. Watch. And take good notes.

V podstatě jde o to, že bychom měli během výzkumu poslouchat a vnímat účastníka a vše si pečlivě zapisovat. Výzkum totiž není o nás, ale o daných lidech. Chceme se o nich něco dozvědět, proto bychom pro to měli udělat maximum a neplýtvali jejich časem.

Poznámka: Samozřejmě otázkou je, jak takové dobré poznámky vypadají. Každý na to pohlíží jinak. Jenže to už je zase trochu jiné téma.

Brát ostatní lidi tak, jak jsou

Jednou z mých stinných stránek bylo z počátku to, že jsem od ostatních očekával stejný zápal a chuť dělat věci pořádně. Často jsem tedy přemýšlel nad tím, proč ostatní designéři například:

• Nevěnují víc času do vzdělávání.
• Se neustále vymlouvají na to, že něco nejde.
• Proč neprozkoumají více možností řešení.

Vždyť to bylo snadné – když to jde mně, tak to přeci musí jít i jim. (Jo, býval jsem docela hloupý, přiznávám.)

Tehdy jsem designoval asi rok. Luboš Plotěný si se mnou tehdy dal kafe a povídali jsme si mimo jiné i o tom, co a jak dělám, jak se vzdělávám, atd. Zmínil se o tom, že bych měl trochu zpomalit, protože se posouvám neskutečně rychle a ostatní mi budou brzy připadat jako kreténi (neschopní, protože toho nebudou tolik umět). Pokýval jsem hlavou a uložil si to někam do paměti. Nepřipouštěl jsem si, že by se něco takového mohlo stát.

Čas letěl a já pracoval na dalších projektech a dál se rozvíjel. V GoodData jsme s Martinem Čackým často společně diskutovali o designem a děním v našem tehdejším UX týmu. Dostali jsem se i k tomu, že mi Martin říkal něco podobného jako Luboš. Abych od lidí neočekával to stejné, co do designu dávám já, ale spíš jim pomáhal.

Začal jsem přemýšlet nad tím, co mi oba řekli. Stále jsem ale neviděl důvod s tím něco dělat. Až do situace, kdy jsem se jednou v kanceláři přistihl nad tím, jak nechápavě kroutím hlavou nad neschopností kolegy něco vyřešit. „Bože … to je ale neschopnej kretén“, proběhlo mi hlavou a já si vzpomněl na to, co mi říkal Luboš a Martin.

V tu chvíli jsem se zarazil. Uvědomil jsem si, že jsem se dostal tam, před čím mě ostatní varovali. Byla to velká chyba a nejen že jsem se v hlavě kolegovi omluvil, ale také jsem si pěkně vynadal.

Časem jsem zjistil, že nemohu očekávat, že lidé budou:

• Designovat stejně jako já. Vždycky budou lidé na design pohlížet jinak a je to tak dobře.
• Mít stejnou chuť se vzdělávat. Někdy prostě nemají tolik možností.

Když bych si to neuvědomil a choval se tak dál, mohlo by se to stupňovat. Nejspíš by to dospělo i do toho, že by mě lidé nenáviděli. A to jsem samozřejmě nechtěl.

Odlišnost lidí je v designu podle mě jedna z nejlepších věcí. Jinak bychom všichni žili v hranatých domech, jedli ze stejných talířů, atd. Nikdo by nás netlačil dál. Místo toho, abych tedy nad ostatními kroutil hlavou a lámal hůl, snažím se z té rozdílnosti vytěžit co nejvíc a zároveň se snažím ostatním trochu pomáhat. Stejní prostě nebudeme a je to tak dobře.

Mít oči neustále otevřené

Opravdu mě baví pročítat příběhy o tom, jak designéři došli k určitým řešením. Kolikrát mi stačí pouze vyprávění o tom, jak a proč k designu přistupují. Proto se mi hodně líbily knížky od IDEO a nebo kniha Designing Interactions od Billa Moggridge.

Fasinuje mě třeba to, jak se:

• Jedni designéři inspirovali chmýřím z pampelišky k vytvoření padáku. Zajímavý nápad. Sice jim to nefungovalo, ale vyzkoušeli to.
• Nebo jak v Africe pracovali na lepší poporodní péči a navrhli inkubátor ze součástek Toyoty – protože to auto tam měli všichni, takže inkubátor půjde snáz opravit.

Často jsem v knížkách našel zmínky o tom, jak je důležité mít oči otevřené a dívat se kolem sebe – sledovat kontext v jakém sami jsme a v jakém jsou lidé, kteří používají námi navrhovaná řešení. Z toho bychom pak měli čerpat inspiraci a informace pro rozhodování.

I když děláme digitální produkty a z okolního světa může být složitější inspiraci získat, mít oči otevřené je i o tom, abychom přemýšleli nad nápady ostatních a nezavrhovali je hned v zárodku (pokud to není fatální kravina). Kolegové mají často zajímavé nápady a mohli bychom se jimi inspirovat a řešení společně rozvinout.

Když se divám kolem sebe, nehledám to špatné, abych to pak „hejtovat“ na sociálních sítích. To mě po pár letech přešlo. Spíš se snažím ve všem vidět tak nějak příležitost a inspiraci. Snažím se přemýšlet nad tím, jak věci udělat lépe, neotřele a zajímavě.

Všechny nápady a myšlenky si zapisovat

Jak jsem psal výše, snažím se mít oči otevřené a nebránit se různým nápadům a příležitostem. S tím dost souvisí další rada, kterou jsem dostal. Respektive další rada, kterou jsem si vytáhl z odborné literatury.

Kolikrát se mi stalo, že jsem byl někde na procházce a nebo třeba se ženou na kávě. Nad ničím jsem nepřemýšlel, ale příjemně relaxoval … když tu mi najednou na mysl vyskočil nějaký nápad na řešení problému, kterým jsem se zabýval. Jenže jsem po ruce neměl nic, kam bych si nápad nakreslil nebo zapsal. V hlavě jsem ho celou dobu neudržel a zapomněl jsem ho.

Měli byste mě vidět, když jsem se snažil 5 hodin v hlavě udržet nápad a když jsem pak přišel domu, tak jen fláknul batohem, protože jsem ten nápad zapomněl. Nebo jak jsem se převaloval v posteli a hlavou se mi honilo tolik věcí, že jsem nemohl usnout.

V té době jsem četl knížky o skicování, například skvělou knihu Sketching User Experience od Billa Buxtona a například i The Back of the Napkin od Dana Roama. Například Bill zmiňuje to, jak důležité je mít:

• Kvalitní tužky,
• Pořádný zápisník,
• Archiv nápadů.

Z těchto knížek jsem si odnesl velice užitečnou radu a to – být přípraven na příval nápadů, když to nebudu čekat, takže bych u sebe měl mít vždy nějaký blok a tužku. Ale mít je i všude kolem sebe – protože třeba Tom Kelley dostává hodně nápadů ve sprše, takže má v koupelně vždy nějakou tužku.

Začal jsem tedy u sebe nosit zápisník. Pamatuji si, jak mě v autobuse přepadlo pár nápadů, které jsem si mohl snadno nakreslit a netrápit se tím, že je zapomenu. Pro snazší práci jsem si tenkrát koupil i telefon Samsung Galaxy Note 3, na kterém jsem si čmáral digitálně a ještě z autobusu posílal návrhy kolegům do e-mailu.

Tahat s sebou skicák byla jedna z nejlepších rad, kterou jsem jako designér dostal. Nikdy totiž nevím, kdy mi v podvědomí sepnou závity a objeví se nějaký nápad. Poznal jsem, že kreativitu si nemůžeme naplánovat na 2 hodiny před obědem. Ona přijde až bude správný čas a proto je potřeba být přípraven.

Věnujme čas podstatným věcem

Tento článek si dovolím zakončit ještě jednou radou. Nechci aby to znělo jako klišé, ale jak čas letí a léta přibývají, vnímám dnes efektivní využití času jako opravdu důležité. Takže pokud bych vzkázat něco svému mladšímu já (nebo začínajícím a mladším designérům), bylo by to:

Svůj čas investuj do podstatných věcí a ne malicherností či toho, co tě ve finále vlastně nebaví

Zpětně se ohlížím na různé věci, které jsem dělal a zbytečně nimi marnil čas. Nijak mi to jako designérovi nepomohlo, nebo ani jako člověku. Vlastně mě ani nebavilo je dělat. Kdybych tak místo toho dělal něco jiného – třeba:

• Se zlepšoval v grafice nebo motion designu.
• Přečetl o jednu knížku víc nebo udělal další kurz.

Dnes vidím, jak málo je času. Proto bych bych začínajícím lidem rád poradil, aby netrávili čas sledováním videí o tom, jak dělat wireframy ve Figmě, ale spíš se věnovali tomu, jak správně designovat. Vždy se totiž objeví nějaký super-cool nástroj, ale spolupracovat s lidmi nebo vymyslet super efektivní řesení vás opravdu nenaučí.