Pokud chceme navrhovat dobré věci, potřebujeme k tomu nejen určité množství prostředků, ale také určitý postup, nebo řekněme proces. Někdo sází na osvědčené „nějak to uděláme, nějak to dopadne“, někdo další raději zapojí mašinérii různých metod a přístupů, aby minimalizoval případné riziko negativních dopadů.
Právě v případě snahy o minimalizace rizika mám pocit, že hodně designérů se osype při zmínce toho, že by měli následovat nějaký více strukturovaný formalizovaný (či standardizovaný) proces. Nevidí v tom smysl, vždyť jim to přece funguje a ještě jim to vezme kreativitu.
Já osobně v tom ale takový problém nevidím. Naopak. Podle mě nám to může hodně pomoct – ušetří nám to čas, v lecčem nebudeme muset vymýšlet kolo a s ostatními se nám díky tomu bude i lépe spolupracovat.
Ve jménu autonomie
Na jednom projektu jsme se v rámci uživatelského výzkumu potkávali s různými lidmi z definované cílové skupiny pro daný produkt. Spojovaly je nejen podobné potřeby, ale i jejich názor na daný produkt – vše bylo složité, vše vypadalo a chovalo se různě.
Dovolím si malou vsuvku. V poslední době se můžete dočíst, že trendem dnešní doby je nejen decentralizace UX (tedy jakákoliv eliminace nějakého UX týmu), ale také poskytnutí autonomie (tedy rozhodovacích pravomocí) produktovým týmům, skupinám a divizím. Což znamená (zjednodušeně řečeno), že oni si budou rozhodovat o tom:
- Co je důležité.
- Na čem budou dělat.
- Jak to budou dělat.
To byl stejný případ i u firmy, pro kterou jsem dělali zmíněné bádání. Vrchní management tlačil na to, ať jsou týmy autonomní a vlastně si o všem rozhodují sami.
Jenže tak nějak se zapomnělo na fakt, že většina těch lidí neměla moc zkušenosti s návrhem použitelných produktů. Takže lidé, kteří danou věc měli používat, nebyli zrovna spokojení a zákaznická podpora jela na plné obrátky.
Vědělo se to. Proto vedení firmy zaměstnancům neustále vštěpovalo do hlavy, že musí:
- Myslet na lidi, pro které to dělají.
- Bavit se s nimi a naslouchat.
- Soustředit veškeré úsilí na to, ať doručí to, co lidé očekávají a potřebují.
Balzám na uši pro lidí zabývající se UX, HCD, atp. Každý sní o tom něco takového slyšet od vedení firmy.
Jenže takové věci se snadno říkají, ale hůř dělají. Hlavně když s tím nemáte zkušenosti nebo vhodné lidi. Případně těch lidí máte málo. A těch pár lidí se právě snažilo s danou situací něco udělat. Jenže v rámci celé politiky autonomie bylo složité ostatní přesvědčit o věcech jako jsou například:
- Design systémy,
- Guidelines pro copy, interakce, atd.
- Jednotný proces pro sběr požadavků.
A tak podobně.
Nikdo moc nechtěl věci standardizovat a ukázat ostatním, jak k věcem přistupovat. Bylo zde pár lidí, kteří se oháněli principem autonomie a možnosti dělat si věci po svém. A podle toho to tak vypadalo – uživatelé nebyli spokojení a firmu to stálo docela velký ranec peněz.
Bytokratický aparát není potřeba
Už jsem několikrát slyšel designéry mluvit o tom, že nechtějí, aby jim někdo říkal, jak mají věci dělat – třeba formou standardů. Vše jim přece skvěle funguje a není potřeba nic měnit.
Je to ale opravdu tak? Když jim to funguje, tak proč například:
- Mají problém přesvědčit ostatní o svém řešení?
- Jim v designu chybí některé stavy, prvky, atp.?
- Vývojáři nedoručí výstupy tak, jak si představovali?
Dost věcí by podle mě šlo podchytit tak, že bychom si definovali určité kroky a obecný postup, jak k věcem přistupovat, tedy například:
- V jaké formě budeme dodávat výstupy a proč.
- Jak a s kým budeme návrhy připravovat.
A tak dále.
Mně se třeba líbí, jak to máme teď v Alteryxu. Na dost věcí jsou vytvořené nějaké principy, doporučení nebo standardy. Například máme:
- Guidelines pro UI copy.
- Knihovnu prvků pro wireframy.
- Knihovnu komponent v kódu i designovém nástroji.
Zároveň s tím ale máme nastavený i proces, tedy že například:
- Designér spoluvytváří UI copy s Writery. Oni to musí odsouhlasit.
- Designy musí projít peer reviews, tedy že se na to někdo z kolegů podívá.
- Musíme vytvářet user flow, bez kterých vývoj nebude vyrábět. Měli bychom tak podchytit různé stavy aplikace, atd.
- Jak a proč zapojovat User Research do návrhu.
Samozřejmě je toho víc. Skvělé je na tom to, že nemusíme přemýšlet nad tím, jaké kroky musíme udělat, dost věcí nemusíme prosazovat. (Samozřejmě nám toho ale hodně zbývá.)
Určitě podle mě není potřeba dělat nějaký aparát, ve kterém bude potřeba vše 10x schvalovat. To rozhodně ne. Když ale v rámci firmy dojednáte pro zvýšení kvality třeba to, že User Research bude na začátku zkoumat problematiku, nikdo už se nebude moct vymlouvat, že na to nemá čas – nebude muset. A stejné je to s tím ostatním.
Kreativní můžete být kdykoliv
Mám takový pocit, že designéři mají ze standardizace UX strach a vnímají ji jako překážku – jako kdyby jim chtěl někdo useknout ruku. Přitom neustále pláčou, že jim někdo boří jejich dítě, nemají čas na výzkum nebo se musí handrkovat o nesmyslech.
Pokud bychom ale proces standardizace správně uchopili (a také prodali a vysvětlili) kreativitu to designérům rozhodně nevezme. Možná bych si troufl říct, že leckterým designérům by to pomohlo a většině usnadnilo práci. Design totiž není jen o kreslení.
Pokud tedy někdy budeme řešit nějakou standardizaci, přemýšlejme nad tím, to může pomoct ostatním lidem (stávajícím i novým), vám ušetřit čas a peníze a hlavně – jak díky tomu dělat pro lidi lepší výsledky.