Začal nový den a opět jsem musel pracovat z domova. Udělal jsem snídani, odvedl dcerku do školky, pustil pak počítač a mezi tím si udělal kafe. Nadšení mě nějak začalo opouštět při představě toho, že zase celý den budu civět do obrazovky, ve Sketch a Whimsical posouvat boxíky a na Zoom callech se tvářit vesele.
„Už mě to sere“, honilo se mi hlavou při hledání toho správného tlačítka ve Sketch Runner. Usrkl jsem studené kávy, vstal a šel se projít po bytě. Přemýšlel jsem. Díval jsem se kolem sebe a hledal vhodné místo. „Tady by to šlo … nebo tady“, říkal jsem si při pohledu na hole zdi v kuchyni a chodbě.
Hledal jsem totiž místo, kam bych mohl nalepit papír, na který bych mohl volně kreslit své myšlenky a nemusel u toho sedět, z čehož už mě stejně neskutečně tlačil zadek. Nebyl jsem si jist co s tím. Naštěstí mě z toho mého zoufalství nakonec vysvobodila manželka. Už se nemohla dívat na muj utrápený obličej a dovolila nám mít v chodbě zeď na kreslení.
Když se vše přesune remote
Do doby před rokem a půl pro nás byla práce z domova v podstatě odměnou. Člověk si chtěl občas odpočinout od cestování nebo se potřeboval pekelně soustředit na práci (někdo třeba i vymalovat, přestěhovat se, atp.), tak si vzal „houm ofis“ a všichni byli spokojení. I přes to ale pro nás byla nutnost pracovat z domova jako blesk z čistého nebe.
Vzpomínám si, jak jsem si tenkrát v práci bral volno a firmou proletěl e-mail, že nám dávají delší home-office. Na zkoušku. Všichni jsme se tedy usmívali. O pár dní všude po světě, včetně České republiky, začaly vlády vyhlašovat zákazy vycházení a z home-office na zkoušku se tak stal stav v podstatě trvalý (platí do teď).
Někteří lidé si tedy domu brali velké monitory, stoly, židle a další vybavení. Špatně se jim doma pracovalo. I já jsem si musel doma udělat nějaké úpravy, ale nic jsem si z kanceláře nebral. Vše už jsem měl – stolek, židli, firemní počítač a v něm Sketch, InVision, Miro a další hromadu nástrojů.
I přes to, že si lidé odnesli domů nějaké vybavení, netrvalo dlouho a na virtuálních hospodách a coffee breakcích jsme si vyměňovali poznatky o tom, jak co nejlépe narovnat ohnutá záda a napravit zdeformované zadnice z domácích neergonomických židlí. A taky jsem se zamýšleli nad tím, že z domova pracujeme asi mnohem víc, než když jsme v kanceláři a tlacháme v kuchyňce nebo u ping-pongu.
Co si tak vybavuji, bylo vzrušující si pravidelně volat s kolegy přes ZOOM, diskutovat na Slacku a dělat brainstormingy v Miro nebo InVision Freehand. Prostě všechno jsme dělali on-line, respektive na počítači. Bylo to takové jiné, nové a všichni jsme asi také cítili velkou povinnost dělat vše pečlivě a svědomitě. Hlavně nám nic jiného nezbývalo.
Pouze digitální bytí je na palici
Po nějaké době takového fungování na mě ale přišel menší splín. Něco mi chybělo. Cítil jsem, jak mě opouští taková ta má designérská jiskra. Taková ta má kreativní duše. Chyběla mi možnost si své věci rozkreslit, dát si odstup a hlavně civět taky jinam než do obrazovky.
Samozřejmě jsem si nápady rozmýšlel ve svém digitálním skicáku. I přes to jsem měl šílené nutkání od těch počítačů na chvilku vypadnout a zapřemýšlet si hezky po „kancelářsku“ na nějakou zeď, nebo alespoň flipchart … prostě na něco, u čeho budu moct stát a dát si trochu odstup.
Trpělivě jsem tedy chodil za ženou a představoval ji své vize domácího whiteboardu. „A tady to takhle přilepím izolepou …“, říkal jsem jí s očekáváním pochvaly své vynalézavosti. Místo toho jsem se ale dozvěděl, že jsem se asi zbláznil a že nic takového dělat nebudu.
Čas plynul dál a mé zoufalství se prohlubovalo. Všechny mé pokusy o domací whiteboard přicházeli vniveč. Koupit si opravdickou tabuli byl nesmysl (je to velký, težký a neskladný) a oba jsme to zavrhli. A udělat kreslicí zeď nám připadalo ještě bláznivější. Taková škoda.
Pak ale jednou přišla žena z práce. Detaily si už příliš nepamatuji, ale usmála se na mě a řekla, že bychom mohli koupit tu speciální barvu a udělali v chodbě tu stěnu na kreslení. Že to bude skvělé i pro dceru. (Jediné, na co si 100% pamatuji bylo, že mi snad přesně v ten okamžik crashnul Sketch).
Je opravdu osvobozující ráno nemuset zapínat počítač, ale mít možnost si stoupnout s hrnkem kávy před zeď s načrtnutými nápady a jen nad nimi během popíjení doušků rozjímat a ještě v polospáku se pochválit, jak hezky jsem to vymyslel.
Počítám s tím, že když bude potřeba, tak kolegy pozvu k nám domů, abychom si mohli společně zapřemýšlet. Nebo prostě sevřu půlky a skočíme společně do toho MIRA, nebo Freehandu.
Urob si sám
Když jsem byl malý, vždycky mi říkali, že na zeď se nekreslí. Stejně jako mě učili, že 0 se nedá dělit. Celý život člověku jen lžou. Nebo mi nejdeme dceři dobrým příkladem, protože u nás se na (pouze) jednu zeď kreslit může. (A měli byste vidět pohledy těch dětí, které k nám přijdou na návštěvu.)
Udělat si domácí whiteboard není v podstatě nic náročného. Stačí k tomu v podstatě:
- Přesvědčit manželku/manžela, že to má smysl.
- Cca za 2 000 Kč (i více) koupit vhodnou barvu.
- Vyhladit naštukovanou zeď, kam budeme chtít nanést nátěr.
- Nanést nátěr.
- Uklidit bordel.
A je v podstatě hotovo a nic dalšího (tedy kromě tužek a nějakého způsobu, jak je ze zdi poté dostat dolu) nepotřebujete. Je to velice jednoduché a zvládne to udělat (skoro) každý.
Takový menší tip – pokud si doma uděláte kreslicí zeď, tak děláte určitě dobrou věc. Možná ale bude fajn oškrábat omítku a udělat úplně hladkou stěrku. Líp se vám bude nátěr nanášet a zároveň se bude zeď následně i lépe čistit.
Designérská duše se mi vrátila
Od té doby, co jsme si doma udělali domácí whiteboard, mám mnohem lepší náladu. Opět citím, že se mi vrátila taková ta moje designérská jiskra a duše. Přestal jsem se do monitoru šklebit a opět na ZOOM call nahodil ten blažený úsměv – vím totiž, že si po jeho skončení budu zase moct jít v klidu kreslit.
Samozřejmě že si mohu dojít do kanceláře a zakreslit si tam. Občas se mi ale opravdu nechce nandavat kalhoty a psát vzkazy, ať mi to nemažou. Doma vlastně stačí, když kreslím ve výšce, kam dcerka zatím nedosáhne a mám klid (do doby, než si přinese židli).
Fakt si nedokážu představit, že bych musel být celou dobu přišpendlený k obrazovce počítače a matlat obdelníky v nějakém nástroji. Nebaví mě to a není to efektivní. Je prostě mnohem rychlejší občas vstát, protáhnout se a jít počmárat nějaký větší prostor – protože jakmile se začne a je to všechno pohromadě, začnou se objevovat další a další nápady. A hlavně mě už z toho neustálého vysedávání před monitorem nebolí zadek.