Jak dělat to, co nás baví

Nedávno jsem dočetl knihu od Davida Kadavyho – The Heart to Start. Jejím tématem je, jak konečně s něčím začít. Opravdu se mi líbila a našel jsem v ní užitečné věci.

Při jejím pročítání jsem si vzpomněl na situace, kdy jsem seděl nad prázdným papírem, nebo čučel do monitoru, a nebyl jsem schopen nic udělat. Hlavou jsem proháněl nejrůznější myšlenky, u čehož jsem vlastně skončil.

Začít cokoliv dělat je mnohdy opravdu velice těžké, protože nám v tom brání spousta faktorů. Největší překážkou jsme si často my sami – naše ego, perfekcionismus a strach, že to nezvládneme. A při tom to lze poměrně snadno překonat.

3 2 1 … teď

Představte si, jak se s produkťákem domluvíte na tom, že bude potřeba něco udělat. Sladíte se na termínech, očekávání a už vlastně spoléháte na to, že to vymyslíte a slibům dostojíte.

Druhý den ráno si sednete si ke stolu, vezmete si papír (nebo otevřete své oblíbené Axure) a pustíte se do řešení. Rozkoukáváte se, hlavou proháníte různé nápady a … zjistíte, že už uběhlo pěkných pár minut a jediné, co jste vytvořili, je obrys mobilního telefonu.

Jak jsem si pročítal zmíněnou knížku, vzpomněl jsem si, jak jsem takové situace zažíval. Nejen u kreslení v práci, ale také když:

  • Jsem začínal s blogováním.
  • Připravoval nějaký projekt.
  • Jsem si říkal, že začnu opět pravidelně cvičit.
  • Když jsem měl vymyslet nějaké řešení.

A vlastně kdykoliv, kdy jsem chtěl něco začít.

Viděl jsem to i u zkušenějších lidi, třeba designérů, kdy se:

  • Místo nějakých nápadů zasekli na prázdném papíře.
  • Nedokázali se zapojit ani do „hloupého“ rozehřívacího cvičení.

Vlastně se omluvili, že se nedokázali soustředit nebo že zrovna mají tvůrčí krizi.

Jak píše David ve své knize, a jak to vnímám i ze svého pohledu, tak dost lidí:

  • Má strach, aby neřekli nějakou blbost (nebo to tak lidé okolo nevnímali).
  • Se bojí, že nevymyslí nic světoborného (a očekává se to od nich).
  • Potřebuji si vše pečlivě promyslet (a dostanou se do paralýzy a nevymyslí nic).
  • Neví vůbec jak začít (může toho být tolik, že se „zaseknou“).

David ve své knize popisuje skvělé principy, jak se podobných věcí oprostit. Sám jsem si plno z nich dřív osvojil a dost mi pomáhají.

Člověk je sám sobě největší překážkou

Seděl jsem jednou nad papírem a chtěl jsem promyslet možné varianty řešení pro web jednoho klienta. V ruce jsem držel tužku a byl připraven nakreslit něco skvělého.

Hlavou se mi honila spousta nápadů a myšlenek. Všechny jsem je ale v hlavě zavrhl, aniž bych je víc prozkoumal. Nezdaly se mi moc dobré.

Stejně jsem to měl i v případě, kdy jsem začal s blogováním. Chtěl jsem toho tolik napsat, ale:

  • Napsal jsem prvních pár vět a v zápětí je smazal – přišly mi moc hloupé.
  • Myšlenky jsem zavrhoval, protože jsem se bál, že nebudou zajímavé.

Líbí se mi právě, jak David v knížce popisuje, čím vším si musíme projít a s čím musíme bojovat, například s:

  • Naším egem,
  • Chutí mít vše dokonalé (perfekcionismem),
  • Tendencí hned dokončit velký cíl (i když nic nemáme).

Já si jednou řekl, že to překonám, protože má chuť něco dělat byla silnější. Zároveň jsem to pro sebe vzal jako příležitost, tedy například:

  • Když to nebude dobré, aspoň mi to někdo řekne a mohu na tom zapracovat.
  • Jak to budu trénovat, budu se zlepšovat.

A prostě jsem s tím začal (jinak to říct nemohu).

Hodně mi pomohlo, že věci tolik neřeším (David se o tom v knize zmiňuje), například:

  • Nepřemýšlím nad tím, jak dobré nápady mám – prostě je nakreslím. Klidně i nesmysly, hlavně že je dostanu z hlavy a něco udělám. Lépe se mi pak udělám vybírat.
  • Když píšu článek, snažím se tolik nepřemýšlet nad tím, jak skvělé je to téma nebo jak dobře začínám – prostě to chci napsat a píšu vše, co mě napadá. „Začistit“ to budu moct později, když bude co.
  • Chtěl bych se s kolegy v práci podělit o nějakou zajímavost. Tak to prostě naplánuji a dotlačím se k tomu to skutečně udělat. Zrušit slib už je trochu těžší.

A tak podobně. Prostě když mě něco baví, dělám vše pro to, abych se k tomu skutečně dostal.

Trénoval jsem to a časem jsem si k tomu vytvořil určitý přístup:

  • Když mám něco rozmýšlet, rozdělím si to na menší části.
  • Rozkreslím se na papír.
  • Napíšu si, proč vlastně danou věc potřebuji začít řešit.

A tak podobně. Snažím se ten „prázdný papír“ trochu zaplnit a překonat tak původní „ostych”.

Nedávno jsme řešili jeden zajímavý problém. Nejprve jsem se trochu rozkreslil, abych pak skutečně mohl efektivně začít něco rozmýšlet.Někdy je to samozřejmě složitější, například když mám řešit komplikovaný designový problém nebo mě obecně čeká něco náročnějšího.
Nedávno jsme řešili jeden zajímavý problém. Nejprve jsem se trochu rozkreslil, abych pak skutečně mohl efektivně začít něco rozmýšlet.Někdy je to samozřejmě složitější, například když mám řešit komplikovaný designový problém nebo mě obecně čeká něco náročnějšího.

Není to příliš velké sousto?

Když jsem v 15 letech šel na střední školu, začali jsme v rámci tělocviku chodit do posilovny. Bavilo mě to a začal jsem cvičit pravidelně – asi 3-4× týdne po dobu cca 2 let. Nejen že jsem získal sílu, ale byl jsem z toho docela pozitivně „nabytý“.

Přes různé události jsem ale nevydržel a od té doby jsem téměř vůbec posilovnu nenavštívil. Dnes si s pravidelnou nepravidelností říkám, že bych chtěl opět začít. Jenže já jsem začal mnohokrát, ale nevydržel jsem u toho. Hodně mě frustrovalo, že nezvednu 25ky jednoručky na ramena jako dřív, nebo 80 kg na tricepsy na šikmé lavici.

Kdybych takhle přistupoval ke všemu, nic bych nikdy neudělal. Řekl jsem si dost a začal s tím něco dělat. Hledal jsem tedy nějaké rady, inpsiraci, jak na podobné situace. Dostal jsem se k velice zajímavému kurzu Mini Habits Mastery, který mi s tím pomohl.

V něm jde vlastně o to, že pokud chceme cokoliv začít dělat, je potřeba si postupně vybudovat pozitivní návyk pomocí:

  • Malých cílů, které na 100 % splníme.
  • Pravidelné motivaci díky splněným cílům.

Jak jsem právě přemýšlel o cvičení, snazší cestou pro mě bylo nejprve začít cvičit doma – třeba že bych udělal každý den 100 kliků. Jenže když jsem přišel z práce domu a viděl jsem před sebou tu dávku, nedokopal jsem se k tomu.

Na základě kurzu jsem tedy svůj cíl přehodnotil – řekl jsem si, že každý den udělám alespoň 1 klik. Přišlo mi to sice hrozně málo, ale zkusil jsem to.

Každý den se mi dařilo udělat alespoň 1 klik. Samozřejmě jsem nezůstal jen u toho a udělal jsem jich třeba 20, časem jsem jich bez problémů udělal 60 (a stále jsem si říkal, že mi stačí udělat pouze jeden).

Je to podobné i v desingu. Chtěli bychom toho tolik udělat, ale mnohdy je to pro nás překážka. Proto si myslím, že jedny z nejlepších postupů, které jsem se pro design naučil, jsou:

  • Rozdělit si problém na menší části – ty řešit postupně a nápady kombinovat dohromady.
  • Vyhradit si kratší časové úseky na řešení a zaměřit svou energii právě na to.
  • Jasně si říct, čeho chci dosáhnout a proč.
V rámci našeho brainstormingu jsme chtěli řešit poměrně komplexní problém. Abych se v tom neutopil, rozdělil jsem si jej na menší částí a posléze je kombinoval dohromady
V rámci našeho brainstormingu jsme chtěli řešit poměrně komplexní problém. Abych se v tom neutopil, rozdělil jsem si jej na menší částí a posléze je kombinoval dohromady. Vždy se snažím dát na začátek něco lehčího – nad čím nemusím tolik přemýšlet a zároveň vím, že se mi to podaří splnit.

Proto věřím, že se mi daří dělat tolik věcí. Například jsem od začátku roku 2018:

  • Přečetl 3 knížky o designu a čtu další.
  • Udělal jsem 3 kurzy související s mou rolí a dělám další.
  • Začal pravidelně ukazovat své postupy kolegům v LMC.
  • Začal opět pravidelně psát na svůj blog.

Myslím si, že nemám problém cokoliv začít a dotáhnout to do konce. Samozřejmě často narazím na nějakou překážku, ale najdu si vždy cestu, jak jí překonat.

Pokud něco chceme, cestu si vždy najdeme

Když se tak zpětně ohlížím a vzpomínám na svůj způsob přemýšlení, často jsem hledal důvody, proč něco nejde, proč to není dobré, atp. Dost mě to blokovalo v tom, co jsem chtěl udělat.

Viděl jsem to častokrát nejen u designérů. Například, že:

  • Nemají čas na čtení knížek nebo studování kurzů.
  • Mají ostych ostatním ukázat svou práci a získat zpětnou vazbu.
  • Se zasekli na řešení nějakého problému, protože neví, jak začít.

Naštěstí mě ale moje žena jednou „nakopla“ a řekla, že věci příliš řeším a že jsem docela velký pesimista. Od té doby se na vše snažím hledět optimisticky a hledat v tom spíš příležitosti, například když:

  • Bych rád v práci něco udělal – například se podělit o něco s kolegy – tak to prostě udělám.
  • Se chci něco naučit nebo vyzkoušet, udělám si čas.

Samozřejmě to chce hodně disciplíny. I sám David o tom píše ve své knize. Jakmile se to ale člověk naučí a bude to trénovat, stane víceméně automatické.

Myslím si, že to je potřeba trénovat a začínat s málem. Všichni jsme si tím prošli a procházíme. A pokud s tím bojujete, určitě si knížku The Heart to Start přečtěte – určitě vám otevře oči a pomůže překonat vaše obavy a bariéry, které vám brání začít dělat to, co byste chtěli a na čem vám záleží.

Komentáře

  1. Super článek a téma… taky se mi často stává, že když je problém moc komplexní, tak se u toho nějak zacyklím a trvá to týdny, než něco načrtnu. Přitom znalostí má člověk snad ještě víc, než je k tomu potřeba 🙂 Odnáším si: Když to nebude dobré, aspoň mi to někdo řekne (klidně já sám až to uvidím) a mohu se posunout dál. A 1 klik 🙂

Napsat komentář