4 mé nejoblíbenější metody výzkumu

Jak už jsem ve svých článcích zmínil, výzkum je podle mě nedílnou součástí designu. Designér není vševěd a pokud má něco správně navrhnout, měl by porozumět danému problému a pro koho jej řeší. S tím mu efektivně pomůže právě uživatelský výzkum.

Za svou dosavadní kariéru jsem měl docela štěstí a mohl si vyzkoušet různé výzkumné metody. Některé jsem si oblíbil a používám je do dnes, některým bych se nejraději vyhnul (což samozřejmě úplně nejde). Říkal jsem si pak, které jsou vlastně mé nejoblíbenější a sepsal jsem o nich krátké zamyšlení.

Výlet přímo na „bojiště“

I když navrhuji digitální produkty, budou je používat různí lidé v různém prostředí. Určitě to nebudou takový ti „vymazlení“ modelové na fotkách v rámci našich person, nebudou je používat ani v takovém tom naškrobeném prostředí kanceláře či testovací laboratoře.

Designér by s tím měl počítat a proto jsem vždy uvítal možnost navštívit místa, kde se to celé bude odehrávat – tedy kde budou lidé typicky mé návrhy používat. Mohl jsem tak vidět lidi přímo a nasát tu atmosféru a prostředí, které může být někdy velice specifické.

U jednoho projektu jsme například navštívili továrnu na výrobu kreditních karet a viděli jsme, jak lidé ovládají daný software. Například:

• V jaké hlučném prostředí občas pracují a kolik dalších rušivých elementů v něm může být.
• Jak komunikují s dalšími lidmi nebo zařízeními.

Bylo zajímavé vidět, že daný nástroj používali v podstatě automaticky, intuitivně. Říkali jsme si, že i když daný nástroj nebyl ideální, jakákoliv změna by byla nějakou dobu určitě k horšímu – lidé by byli méně efektivní a více ve stresu. Museli jsme na to tedy trochu opatrněji.

U dalšího projektu nám lidé přímo u svého stolu ukazovali, jak používají software na zpracování dat.

• Všude po stole měli vytištěná různá schémata a poznámky.
• V prohlížeči měli v prvních záložkách odkazy na dokumentace a manuály.

My jsme tak s nimi mohli diskutovat, proč to tak dělají a zároveň přemýšlet nad tím, jak jim to trochu usnadnit. Ale zároveň vidět všechny ty věci, které ve své práci potřebují.

Díky tomu úzkému bezprostřednímu kontaktu a zkušenosti jsem se vždy lépe vcítil do daných osob, situací a podmínek. Mnohem lépe se mi pak přemýšlelo nad řešením a tím, jak to pro lidi udělat lepší.

Osobně mám v tomto kontextu nejraději metody typu klasických etnografických rozhovorů či Contextual Inquiry. Vedle toho ale také obyčejné stínování (nebo pozorování), které je ale pro mě trochu odlišnou kapitolou.

Stínování či pozorování

Jak jsem psal výše, rád se vydávám za lidmi přímo do jejich domovů nebo práce. Je to skvělé, hodně se toho dozvím a zároveň je to pro mě neskutečně motivační. Nejvíc se mi líbí právě ta možnost s nimi mluvit, ale zároveň i vidět, co dělají a jak.

Ne vždy jsem měl možnost se s lidmi bavit přímo, ale měl jsem možnost je „sledovat“. V podstatě jsem u nich (nebo o podal) stál a sledoval, jak lidé běžně fungují a řeší problémy, pro které bych jim měl připravit nějaké efektivní řešení. (Čemuž se říká se tomu Stínování a nebo Uživatelské pozorování.)

Vzpomínám si, jak jsem se pár let dozadu s rozmachem chytrých telefonů lidem koukal přes rameno a sledovat, jak v autobuse „palcují“ v různých aplikacích či na mobilních (v té době ještě speciálních verzích) webových stránkách. Hrozně mě zajímalo, jak to dělají. Jedna věc totiž byla o tom číst v knížkách od Luka Wroblewskeho, něco jiného to bylo vidět na vlastní oči.

Metoda stínování je velice jednoduchá. Stačí jen stát a pozorně se dívat nejen na daného člověka, ale také kolem něj a sebe sama. I když je tahle metoda super, určitě má spousta nevýhod. Vidím jak lidé věci dělají, ale nevím proč. To se musím pak zpětně doptat (pokud mohu) a lidé si musejí bohužel vzpomínat. Mohu je taky svou přítomností přeci jen trochu vyvést z rovnováhy. Nicméně pořád je to skvělý způsob, jak se dozvědět spoustu informací.

Analýza logů a uživatelských dat

Trochu odbočím a zavzpomínám na to, jak jsem v 15 letech začal vytvářet svá první databázová schémata a psát své první MySQL dotazy. Snažil jsem se dělat různé struktury a do databází ukládat snad skoro všechno. Možná i proto jsem na VŠ měl jasnou jedničku z předmětu Databáze už v polovině semestru.

Hrabat se v datech mě bavilo a baví do dnes. Dnes v nich rád hledám odpovědi, ale také inspiraci pro další otázky o tom, jak lidé dané věci používají. Jako digitální designér to mám v tomhle hodně snadné, protože lidé vytvoří hromadu dat a servery si typicky zapíšou hromadu funkční logů.

Je fajn využívat různé analytické aplikace a vidět, odkud lidé chodí a kam nakonec dojdou. Stejně tak jako sledovat přímo nahrávky jejich obrazovky. Jsou to super zdroje informací. Nicméně já se raději podívám do:

• Logů aktivit uložených na serveru,
• Databází, kde jsou uloženy data vytvořená přímo uživateli.

Já tak mohu vidět, co lidé vkládají do systémů za informace a jak dané věci používají. Data totiž mohu během chvilky agregovat, dělat nad nimi různé operace a lépe pochopit co lidé dělají a jak, ale také jaké jsou tam případně vzory chování. Toho jsem využil například pro:

• Optimalizaci a zefektivnění uživatelského rozhraní, například pomocí zkratek, výchozích hodnot, atp.
• Odebrání nepoužívaných funkcí – protože proč je tam zbytečně mít, když je stejně nikdo nepoužívá.

Dost věcí jsme takto v uživatelském rozhraní většinou mohli zlepšit. Lidé pak byli efektivnější a čas tedy i spokojenější.

Samozřejmě mi to nic neřekne o tom, co by lidé potřebovali nebo proč dané věci dělají (i když tady je to jasné – protože to tak je v rámci UI a jinak to nejde). Nicméně je to užitečné vidět a mít možnost tyto informace využívat pro další bádání a řešení.

Testování použitelnosti

Profese designéra je celkem snadná. Designér vše zná a během chvilky tak dokáže připravit „neprůstřelné“ návrhy řešení, které si jen tak pro jistotu „prožene“ skrz testování použitelnosti. Aby byl „safe“ a odškrtl si takovou tu nutnou formalitu. Vše co designér navrhne totiž musí být přeci správně.

Jo, stále dost lidí se takto na designéry bohužel dívá. Nicméně se to mění a lidé dnes stále častěji zapojují i pokročilejší metody uživatelského výzkumu. Stále je zde ale jedna, která podle mě vede – testování použitelnosti. Tu totiž používají i týmy bez designérů.

Její smysl je – jak mnoho z nás ví – zjistit, zda je navrhované (či navržené) řešení použitelné, tedy zda jej lidé budou schopni používat pro splnění určitého úkolu nebo úkolů.

Sám mám tuto metodu opravdu rád a v podstatě ji i neustále využívám. Ať už sám, nebo ve spolupráci s kolegy výzkumníky. Vždy je super vidět jak lidé mnou navržené věci používají a jak nad danými věcmi přemýšlí. Čehož poté mohu využít pro zlepšení daných návrhů a nebo někdy později v dalších návrzích.

Na této metodě se mi líbí, že je v podstatě hodně levná a celkem i nenáročná. Vždy bylo potřeba akorát:

• Předmět testování – tedy návrh či existující řešení,
• Místnost, kde nebude nikdo ručit,
• Počítač,
• 30-60 minut času.
• A většinou ještě odměna pro účastníky.

I když vlastně testování probíhá tak trochu uměle, stále je to velice efektivní způsob, jak zjistit, zda budou lidé schopni návrhy používat. A já vždycky rád vidím, když to lidem nejde, protože řešení není správně navržené – dozvím se to totiž včas ještě před tím, než to dáme do ruky většímu množství lidí a zároveň mě to nutí nad řešením neustále přemýšlet a hledat více informací.

Každý máme to své

Samozřejmě toto není kompletní výčet možných metod, které rád používám a nebo které můžete použít. Je to pouze takový výběr těch 4 opravdu top, které mám nejraději a zároveň je nebylo nijak extra složité využít.

Vím, že jsou lidé, kteří preferuji zase jiné přístupy k výzkumu a to je podle mě v pořádku. Řešíme různé problémy, na které se hodí různé metody. Každý využíváme to, co nám funguje a já jsem vždycky moc rád, pokud se můžeme doplnit.

Mnohdy to ani není o jedné metodě, jakožto o celém výzkumném procesu – tedy zjistit co nejvíce informací s určitou mírou jistoty. Takže ideálně pokud můžeme zapojit jak kvalitativní, tak i kvantitativní metody.

Vždy jsem to bral tak, že cílem je získat co nejvíce informací a řešení ideálně správně navrhnout a problém vyřešit. A někdy k tomu můžeme využít data, někdy prostě potřebujeme zajít k lidem domů a zjistit, že jejich život je jiný než ten náš.