Neměli bychom se stydět nebo bát svou práci ukázat ostatním

V začátcích své designérské „kariéry“ jsem se bál svou práci ukazovat kolegům. Myslel jsem si, že vše musím perfektně navrhnout (a že to přece sám zvládnu) a měl jsem strach, že mi ostatní mé „dítě“ rozbijou a že bych mohl vypadat jako hlupák, když by něco neštymovalo.

Jak jsem získával zkušenosti, přestal jsem se bát a svou práci dnes ostatním neustále ukazuji. Zjistil jsem totiž, že to vůbec není o mně, ale o snaze přinést co nejlepší řešení – což je něco, o co by nám mělo jít především.

Nerozbijte mi mé dítě!

V začátcích jsem celkem věřil tomu, že dokážu připravit skvělé návrhy, kterým vlastně nebude co vytknout. Po pár eskapádách jsem se samozřejmě dozvěděl, že to je hrozný omyl. Kolegové mi totiž často:

• Do práce hodně mluvili.
• Hodně věcí vytýkali.

Ze začátku jsem se měl především učit, ale těžce jsem nesl, že jsem musel dost věcí předělávat – cítil jsem se jako neschopný blbec. (Dnes už také vím, že mi kolegové mohli zpětnou vazbu podívat trochu lépe.)

Docela dlouho jsem se s tím pral a měl jsem problém zpětnou vazbu přijímat zpětnou. Jenže, aniž bych se chtěl vymlouvat, mě to do té doby nikdo nenaučil a bral jsem jí jako možný útok na svou osobu, resp. jako možnou ztrátu své pozice.

Jak šel čas a já i přes to všechno svou práci ostatním ukazoval, začal jsem si uvědomovat, že:

• Nikdo mi nechce práci rozbít.
• Ostatní mi chtějí pomoct doručit lepší výsledek.

Vlastně jsem si zjistil, že vůbec nejde o mě, ale že jde primárně o výsledek.

Když si v hlavě projdu ostatní kolegy designéry, často mají různé zkušenosti a jiný pohled na věc. Mnohdy mě svou prací inspirovali k něčemu zajímavému, mnohdy jsem jim svým nápadem vnukl novou myšlenku, která řešení trochu posunula.

Mé ego šlo tedy stranou a já se naučil svou práci ostatním ukazovat – co nejdříve a co nejčastěji (pokud to dává smysl) a to i přes to, že mé návrhy nejsou dokonalé a klidně jde zatím pouze o čmáranice.

Ukazuji ostatním na čem zrovna dělám

V mé současné práci spolupracuji s lidmi ve 3 různých časových zónách – v USA, v Praze a Švýcarsku a v Indi. Někdy tedy může být trochu složitější se zastihnout a probrat, co je potřeba.

Například v rámci našeho UX týmu, který je vyjma mě komplet v USA, máme:

• Každý týden máme schůzku a probíráme novinky, co kdo dělal a co nás ještě čeká.
• Společné plánování práce pro efektivní rozložení našich kapacit.
• „Digitální“ stand-up jako souhrn toho, co jsme dělali nebo budeme dělat.

Třeba takto vypadá můj status na Slacku v rámci našeho „digitálního“ stand-upu:

Vždy se snažím:

• Shrnout, na čem jsem pracoval nebo co mě ještě čeká.
• Konkrétně sdílet mé „výtvory“ – ať už to je hrubá skica, mockup, flow nebo výsledek nějakého bádání.

Schválně sdílím i rozpracované věci a hrubé nápady. Ostatní alespoň vidí, jak přemýšlím a mohou mi dát k mé práci zpětnou vazbu klidně ještě v začátcích. (A nebo klidně říct, že už něco podobného řešili a že se mohu inspirovat a nemusím vymýšlet kolo.)

Často na Slack pošlu i něco konkrétního. Třeba když chci například:

• Získat něčí názor, ale tolik na to nespěchám.
• Dát ostatním předem nahlédnout do mých nápadu, než naplánuji nějaké showcase/demo sezení.

Podobným způsobem své nápady sdílím i s dalšími lidmy, například vývojovým týmům a produkťákům, kteří nesedí přímo v Praze.

Upřímně řeknu, že nečekám reakce od všech. Všichni toho máme docela hodně a děláme na různých věcech. Chci ale ostatním dát možnost se vyjádřit, pokud budou chtít. (Na což jsem dostal pozitivní ohlasy.)

Mnohdy chci s ostatními probrat něco konkrétního trochu více do detailu. V takovém případě většinou na nic nečekám a prostě se ostatních přímo zeptám, respektive nám na to výhradím trochu času.

Aktivně si říkám o zpětnou vazbu

Zpětná vazba, resp. konstruktivní kritika, je podle mě nedílnou součástí práce designérů. Zároveň jí ale vidím jako jednu z nejtěžích součástí designu. (S trochu vůle a trpělivosti se dá docela dobře naučit.)

V této souvislosti mě zaujal článek Peek Inside a Facebook Design Critique o tom, jak k tomu přistupují ve Facebooku. O něco podobného se snažím a když potřebuji „další oči”, kolegům naplánuji kratší sezení (třeba 30 minut), během kterého:
ol>

• Představím/zrekapituluji problém a cíl řešení.
• Provedu kolegy nápady na řešení.
• Nastíním svou představu o dalších krocích.
• Zeptám se na konkrétní zpětnou vazbu – co si myslí o určitých místech, interakcích, atd.
• A nakonec nechám diskuzi o zbytku řešení.

Získám tak pohled dalších lidí. Někdy si všimnou něčeho, co mě nenapadlo a nebo dostanu i nějaké nové nápady.

Jakoukoliv zpětnou vazbu neberu jako útok, ale jako příležitost. Už mám nějaké zkušenosti, takže:

• Se nebojím udělat konkrétní rozhodnutí, ale ocením názor ostatních.
• Pohled někoho jiného beru jako přínos, protože už jsem kolikrát ostatní inspiroval k dalším nápadům.

A tak dále. Nejsem totiž nejchytřejší a ani vševědoucí a něco mi klidně může uniknout a je super, že na to někdo poukáže.

Samozřejmě nikdo neříká, že musím všechnu kritiku a nápady zapracovat. Vždy nad tím přemýšlím a zvažuji, co zapracovat a co si nechat otevřené na později jako hypotézu, například pro testování.

Kdo se bojí, nic se nedozví

Pokud bych se dneska bál, nebo styděl, ostatním něco ukázat, vypovídalo by to podle mě jediné – že si nejsem svým řešením absolutně jistý. Mohl bych pak zodpovědně něco takového pustit k lidem, kteří by to měli používat?

Ještě se mi nestalo, že bych se setkal s negativní reakcí na to, že jsem se někoho ptal na jeho názor a že mi k řešení dal nějaké nápady. Naopak to vždy ostatní uvítali. (Když by to tak nebylo, asi bych se ohlédl po jiné práci.)

Jak už jsem kolikrát zmínil, design by neměl být soutěž, ale týmová hra. Lidé by se měl podporovat a sdílet (pro což je potřeba správná kultura, o tom ale třeba zase příště). Vždy máme totiž stejný cíl – mít kvalitní řešení, které budou lidé rádi používat (a firma tak vydělá nějakou tu kačku).