Žirafa klidně může jezdit na kolečkových bruslích

Být kreativní a vystupovat ze své komfortní zóny je dneska něco, co se s oblibou nosí a v určité bublině lidí hodně nadnáší a podporuje. Hlavně mezi lidmi, kteří žijí a dýchají pro digitální věci jako je marketing, design a další podobní.

U své dcery vidím to, co tvrdí někteří lidí, že jako kreativní se narodíme a vlastně zařazením do společnosti skrze současné školství a rodičovskou výchovou dětem nastavíme hranice, kterými jejich kreativitu bohužel značně utlumíme.

Děti nechápaly co děláme

Před pár lety jsme byli s kamarády stanovat v jednom z českých kempů. Byla to parádička, protože jsme jeli taková větší skupinka rodin s dětmi. O zábavu tedy bylo postaráno – jak pro děti, tak i pro nás dospělé.

Volné chvíle jsme pak trávili po výletech, klábosením v kempu, hrami s dětmi a dozorem, aby se jim nic vážného nestalo (cokoliv co jde pofoukat nebo zalepit není vážné). A samozřejmě i odpočinkem.

Protože s dcerou rádi malujeme, leželi jsme takhle jedno odpoledne na dece a na papír kreslili nějaké obrázky. Jak nás viděly ostatní děti, postupně k nám přisedaly na deku a … zůstaly koukat nechápajíc, co děláme.

S dcerkou jsme totiž kreslili snad cokoliv nás napadlo (originální obrázky už bohužel nemám). Ostatní děti tedy nechápavě hleděly na naše výtvory, například viděly:

  • Žirafu jezdící na kolečkových bruslích,
  • Létající prasátko,
  • Obrácený domeček.

Říkal jsem jim, ať se taky zapojí a začnou si malovat. Že je to přece zábava. Papíru, tužek a pastelek jsme měli hromadu. Dětem se ale nějak nechtělo. Jako bychom dělali něco špatného, zakázaného.

Žirafa si spokojeně jede na kolečkových bruslích

Jedna z těch starších (tehdy jí bylo kolem 6 let) se po chvilce osmělila a zeptala se:

„Jak může žirafa jezdit na bruslích?“

A čekala, co jí odpovím. Pohledy ostatních dětí se začaly upírat na mě.

Snažil jsem se jí odpovědět nějak normálně a vysvětlit jí, proč to tak může být. Řekl jsem jí (alespoň přibližně) něco ve smyslu:

„A proč by nemohla? Je to přeci náš svět, který si namalujeme a představíme a v něm je přece možné všechno, no ne?“

Měli byste vidět reakci těch dětí. Rozzářily se jim oči a objevily úsměvy na tváři. Hnedka se tedy vrhly do malování a začaly vymýšlet různé kreace a spojení a my vytvořili svět, který nedával smysl, ale popustili jsme uzdu fantazii, protože jsme mohli a chtěli.

Možné je všechno jen naše představivost a strach se překonat je limit

Jak už jsem psal v některém ze svých článků, dříve jsem se taky zdráhal u návrhů přemýšlet nad úplnými šílenostmi. Cokoliv nedávalo podle „společenských konvencí“ smysl, bylo špatně, což typicky vyústilo v nějakou persekuci. A trvalo mi docela dlouho se toho zbavit.

Je opravdu hrozné vidět a zažívat, jak se děti snažíme směřovat určitým směrem a zabíjíme v nich ten potenciál. Ten potenciál, který pak budou muset možná jednou opět složitě hledat.

Proto se třeba nesnažím dcerku nepoučovat v tom, jak se co maluje. Už od mala jí říkám, že nevadí, když u vymalovánky přetáhne čáru nebo když panáčka nakreslí křivě (vždyť mezi námi, hromada lidí je křivá).

Vzpomenu si totiž dycky na jednoho designéra, který si hrál na extra kreativního a své děti poučoval, jak se správně kreslí lidské tělo – rovné nohy, vzpřímená postava, atp. Jenže lidé takhle nevypadají, hm?

Bojíme se překonávat sami sebe a dělat věci, které nám náš zaškatulkovaný mozek zakazuje. Sám proto kolikrát přemýšlím nad tím, proč se mi některé věci nezdají. Snažím se tedy pak od toho odpíchnout a vzpomenou si na to, že i žirafa klidně může jezdit na kolečkových bruslích.

Napsat komentář