Řešte problém kratší dobu, ale o to intenzivněji

Když jsem s designem začínal, vždy jsem chtěl mít co nejvíc prostoru na tvorbu návrhů řešení. Chtěl jsem se pořádně zanořit do problému a nechtěl jsem dělat nic jiného. A vím, že tímto způsobem fungují (nejen) další designeři.

Dnes si ale nejsem jist, že je to ten nejlepší postup. V podstatě si myslím, že to může výsledným návrhům docela uškodit. Dost jsem totiž s postupem experimentoval a skončil jsem u opačného přístupu. A designuje se mi mnohem lépe. A i výsledky jsou podle mě lepší.

Mnohem více mi vyhovuje svou práci rozdělit na kratší úseky. Nebo zapojit do více lidí – nejen designérů. A klidně pracovat na více věcech zároveň. Nejen že získám více nápadů (i od ostatních), ale nápady mají také čas uzrát. A já tak mohu vybrat skutečně ty nejlepší.

Obavy ze ztráty „kreativity“

Když se ohlížím zpět na práci v agentuře, bylo to mé první opravdové zaměstnání, ve kterém jsem se naplno věnoval designu. A vlastně jsem se spíš teprve rozkoukával, než že bych dělal pořádnou práci (což zní docela zajímavě, že?).

Projektů jsme měli vždy hodně. Lidí a času jsme ale zase tak moc neměli. Často jsme tak pracovali na více projektech najednou. A neměli tolik možnosti se nad řešením zamyslet. Tedy alespoň jsme si to mysleli.

Nechtěli jsme neustále „nasávat“ všechny informace nebo jich držet více najednou. Chtěli jsme se nerušeně věnovat řešení a vymyslet tak to nejlepší.

Chtěli jsme vždy pracovat na jednom projektu – abychom se na něj mohli plně soustředit.
Chtěli jsme vždy pracovat na jednom projektu – abychom se na něj mohli plně soustředit.

Jak jsme tehdy říkali, nechtěli jsme přepínat „kontext“. Báli jsme se, že na něco zapomeneme a nebo přijdeme o „kreativitu“. Proto jsme se tedy snažili „zavírat“ a osamotě dělat design.

Realita byla ale jiná. Nemohli jsme si dovolit pracovat full-time pouze na jednom projektu. A dost jsme se proti tomu bouřili.

Realita byla vždy jiná a typicky jsme pracovali alespoň na 2 projektech současně.
Realita byla vždy jiná a typicky jsme pracovali alespoň na 2 projektech současně.

Dnes bych si troufl říct, že naše obavy ze ztráty kreativity byly plané. A pokud bychom řešili pouze jeden projekt a řešili jej celé dny, mohli bychom dokonce přijít s horším řešením.

Vyzkoušel jsem si, že je mnohem lepši si práci rozdělit na menší časové úseky s pravidelnou přestávkou. A klidně dělat i více věcí „najednou“.

Na cestě za nápady

Dříve jsme byl také jeden z těch, kteří se alespoň částečně izolovali od všeho ostatního a úpěnlivě jsem pracoval na návrhu. Nicméně jsem vždy byl otevřen novým možnostem, jak něčeho dosáhnout.

A proto jsem se i v tomto případě poohlédl po nějaké inspiraci a zajímavých postupech, které už si někdo vyzkoušel. Například jsem pátral na Quora a nebo jsem si přečetl nějaké knížky, například:

Díky tomu jsem získal zajímavé tipy, které jsem neváhal vyzkoušet nejen v GoodData, ale i u dalších projektů a činností.

Je docela zajímavé si uvědomit jednu věc. Vždy když jsme v agentuře dělali nějaké designové workshopy, plánovali jsme jednotlivé kroky co nejkratší (max. 10 minut) a dávali mezi ně kratičké pauzy (např. 5 minut). Sami jsme to ale při své práci nevyužívali.

Asi jsme si neuvědomili, proč něco takového děláme a jaký to má vlastně přínos. Co jsem ale právě zjistil a vyzkoušel si, tento přístup má opravdu hodně pozitivní dopady na přemýšlení z mnoha různých důvodů. Například:

  • Díky intenzivnějšímu sezení mohu sílu na přemýšlení využít efektivněji.
  • Díky kratšímu sezení nevyčerpám sílu na přemýšlení. A nezaseknu se na místě.
  • Díky přestávkám mohou nápady „uzrát“ – i když nad nimi nebudu vědomě přemýšlet.

Po nějaké době dojde prostě k vyčerpání síly a pozornosti na přemýšlení. Což není nijak objevné zjištění. Je to jedno ze základních doporučení pro brainstorming.

Práci si snažím dělit na menší intervaly, mezi které si dávám alespoň kratičké přestávky na „oddechnutí“.
Práci si snažím dělit na menší intervaly, mezi které si dávám alespoň kratičké přestávky na „oddechnutí“.

Určitě nebudu sám, kdo se někdy dostal do situace, že ač se snažil sebevíc, nemohl nic kloudného vymyslet. A pak stačilo zajít třeba na oběd a hned bylo pár zajímavých nápadů na světě.

Když například musím nějakou část vyřešit sám (nikdo na mě v daný moment nemá čas), snažím se řešením strávit jen určitou chvíli. Jinak bych mohl zabřednout zbytečně hluboko a už nemusel najít cestu zpět. Dříve se mi to často stávalo.

Takže když mám něco vymyslet a po pár nápadech se nehnu z místa, zkusím dát svému „přemýšlení“ oddech. A většinou mě pak něco dalšího napadne. A počkám, než si na mě někdo udělá čas a zatím řeším něco jiného.

K tomuto přístupu jsem se inspiroval u IDEO, kteří své brainstormingy plánují na 1 hodinu. Během kterých zapojí více lidí a co nejrychleji se snaží přinést co nejvíce nápadů. Já jsem sice teprve na začátku, ale tento způsob mi vyhovuje mnohem víc. A i nápady podle mě produkuji lepší.

Méně, ale o to intenzivněji

Nějaký čas jsem zkoušel, jak během kratších sezení dospět k více a lepším výsledkům. Nejvíce se mi zatím osvědčil postup, ve kterém si problém rozdělím na menší části. A ty poté spojím dohromady.

Samozřejmě by bylo možné řešit i celý problém najednou, což ale vyžaduje mnohem víc mentální energie. A využil jsem právě postupu, který Karl Ulrich zmiňuje v kurzu Design: Creation of Artifacts in Society.

Když mám tedy navrhnout nějakou novou věc, například produkt, začnu tedy celkovým pohledem:

  • Jak by měl člověk začít – když má určitou potřebu.
  • Jak by měl člověk skončit – jakého výsledku dosáhne.

A snažím se otevřeně vymyslet různé varianty, ale pouze na úrovni hrubé koncepce. Na nic detailního nemám dostatek času.

Když má člověk určitou potřebu, jak jí vyřešit a dostat ho ke kýženému výsledku? Možností je vždy hodně.
Když má člověk určitou potřebu, jak jí vyřešit a dostat ho ke kýženému výsledku? Možností je vždy hodně.

Snažím se vymyslet vždy několik způsobů, jak by takové řešení mohlo fungovat. A jak jsem zmínil, nesnažím se nijak omezovat. A když něco vymyslím, snažím se pak:

  • Získat na koncept zpětnou vazbu od uživatelů (například díky rychle vytvořenému prototypu).
  • Získat názory dalších lidí a třeba i další nápady.

Typicky tak omezím počet možných cest na několik smysluplných. Které pak začnu dále rozvíjet – tedy po jednotlivých částech nebo krocích.

Daný problém řeším postupně po jednotlivých částech.
Daný problém řeším postupně po jednotlivých částech.

Každou část řeším separátně a díky tomu během celkem krátké doby dojdu k mnoha různým variantám. A jsem i lépe schopen posoudit, které dávají smysl a mohli bychom je tedy dále rozvíjet.

Když mám ověřený koncept a rozvinuté jednotlivé části, spojím je prostě dohromady.
Když mám ověřený koncept a rozvinuté jednotlivé části, spojím je prostě dohromady.

A právě díky kratším úsekům se tak mohu intenzivně přemýšlet nad konkrétní částí. Díky čemuž nezabřednu do celého problému a pak se dostával horko těžko zpět. Ale taky mám dost času danou část celkem do hloubky prozkoumat a odhalit co nejvíce stavů, atp.

Musím zmínit, že jednotlivé části nutně neřeším během jednoho dne. Protože se snažím práci prokládat něčím dalším, co s daným problém nesouvisí. Ověřil jsem si totiž, že takto nápady uzrávají mnohem lépe a že je mozek stále dokáže zpracovávat „na pozadí“.

Často se mi stává, že mě napadne něco zajímavého zrovna když danou věc neřeším. Ať už na základě nápadů někoho dalšího nebo jen tím, že jsem v podstatě přestal problém řešit.

Díky pauze mezi částmi mě může snadno napadnou něco dalšího – nového.
Díky pauze mezi částmi mě může snadno napadnou něco dalšího – nového.

I z toho důvodu u sebe neustále nosím zápisník (jak jsem se mimo jiné zamyslel v článku Začněte efektivně navrhovat produkty díky skicování). Kdykoliv mě něco napadne, mohu to hned zachytit a dostat z hlavy. Díky čemuž dávám prostor dalším nápadům a nepřijdu o nic zajímavého.

Zatím mi to poměrně dobře funguje a neustále se snažím tento postup rozvíjet. Samozřejmě se mi stane, že se nedokážu posunout dál a točím se kolem určitých možností. Proto pak raději zajdu za někým dalším, aby mi dal své nápady. Které budu moc rozvinout nebo se z nich inspirovat.

Poznámka: Na druhou stranu ale musím zmínit, že mi to funguje pouze v prvotních fázích, kdy rozvíjím koncepci. Když už se ale mohu, a potřebuji, věnovat něčemu detailnějšímu – například rozložení prvků UI – věnuji tomu více souvislého času. Protože se potřebuji dostat do stavu, kterému se říká tzv. flow. A pořádně si s detaily vyhrát a dotáhnout vše do posledního puntíku.

Nesnažte se vše vyřešit hned

Osobně jsem si vyzkoušel, že je opravdu lepší trávit v souvislém řešení méně času, ale zase o to více s větší intenzitou. Takže místo toho, abych se během 4 hodin utopil v řešení, rozdělím si to na čtyři hodinová sezení.

A protože během těchto sezení nemohu vyřešit vše, rozdělím si problém na jednotlivé části a věnuji jim veškerou energii a kapacitu. Díky čemuž nejen že prozkoumám více možností, stavů, atp. Ale mohu je také různě zkombinovat a dospět k lepšímu řešení.

Důležité je zbytečně své myšlení nepřetěžovat a vyvarovat se toho, že do problému zabřednu až příliš. A pak nenajdu cestu zpět a začnu mít hodně omezený pohled. A i když se mi něco takového stane, požádám raději o pomoc ostatní.

Celkem dost mi také pomáhá, pokud řeším více věci „najednou“. A nemusí to být právě pouze jeden projekt. Dám tak nápadům dost času a řeším zase něco jiného. Zmenším tím trochu riziko, že do problému příliš zabřednu. Ale o tom až zase někdy příště.

Poznámka: Ještě je tu podle mě jedna důležitá věc – abych vůbec dokázal takto fungovat, potřebuji mít co nejvíc informací a dostatek empatie (nebo alespoň nějakou). Bez toho totiž sice mohu navrhovat řešení, ale nikdy nebude tak dobré, jak bych si představoval.


Sdílejte článek



Michal Maňák

Jmenuji se Michal Maňák, jsem Interaction Designer a Digital Product Designer.

Pracuji ve společnosti LMC.