Připravujte náborové cvičení pečlivě

Nedávno jsme s Ošklivým Supem vedli zajímavou diskuzi o designových cvičeních, které se designérům dávají na pohovorech pro „otestování“ jejich kvality. Přičemž jsme nejvíc diskutovali jejich rozmanitost a náročnost.

Sám jsem několik cvičení prošel z obou stran – jako uchazeč, tak i jako hodnotitel. A vidím to jako důležitou část náborového procesu. Protože každý designér má různé myšlení, schopnosti a samozřejmě také osobnostní stránku.

Z mého pohledu nejsou designová cvičení bohužel často správně připravena. A společnosti se tak připravují o zajímavé nové kolegy. A nebo přijmou někoho, kdo jim vlastně do společnosti nezapadá nebo nemá dostatečné kvality.

Proč designové cvičení

Spoustě lidem může být odpověď na otázku „Proč dávat lidem při náboru cvičení“ celkem jasná. U designérů mi to ale tak jasné nepřijde.

Velký problém totiž je, že není příliš zřejmé, co vlastně User Experience znamená, jakých kvalit by měl designér dosahovat, jaké znalosti by měl mít, atp. (Nad čímž jsem se zamyslel v článku Pro zaměstnavatele v České republice je UX velká neznámá.)

UX Design se totiž skládá z více oborů a není pouze o tom, jak produkty vypadají, ale i o dalších aspektech – například jak fungují. A proto je potřeba si nějak schopnosti designéra ověřit. Sami designeři se totiž také specializují na různé aspekty designu.

Po svých zkušenostech a názorech ostatních (něco jsem si o tom přečetl a diskutoval s dalšími designéry) věřím, že nejdůležitějším cílem cvičení je zjistit, zda uchazeč:

  • Dokáže o designu správně přemýšlet.
  • Zda má potenciál a schopnosti řešit a vyřešit různé problémy.
  • Zda by zapadl to týmu a umí na řešení spolupracovat.

Bohužel mám pocit, že dost lidí smysl takových cvičení nepochopila a očekává, že během krátké doby daný problém perfektně vyřeší (tedy perfektně podle jejich představ). A často je vůbec nezajímají myšlenkové pochody, jak se člověk staví ke zpětné vazbě v různých fázích řešení, jak rychle se dokáže rozhodnout, atp.

Každý problém lze totiž vyřešit na 1000 různých způsobů. Některé nápady fungují méně, některé více. V realitě je ale výsledek vždy souhrou mnoha kompromisů, diskuzí, nápadů, atp. Které ve skutečnosti k danému řešení vedou.

Ověřit schopnosti každého uchazeče je tedy určitě potřeba. Jenže z mého pohledu a zkušeností to nemůže být pomocí ledajaké cvičení. Hodně záleží na tom, koho společnost hledá, jaký by daný člověk měl být a jaké má zkušenosti. A podle toho by se pak mělo cvičení i jeho hodnocení odvíjet.

Je tu ale ještě jedna další věc, pro někoho méně zřejmá. Designové cvičení by neměla být otrava nebo bič na designéry, aby se odfiltroval „odpad“. Je to výhodná část procesu pro obě strany:

  • Společnost si ověří, zda designér splňuje všechna potřebná kritéria.
  • Designér může zjistit, zda by do firmy zapadl, zda mu vyhovuje způsob přemýšlení designového týmu, atp.

A z mého pohledu je nejprve potřeba vědět a uvědomit si, co lze vlastně díky cvičení zjistit a na co se soustředit. A podle toho cvičení připravit.

Co můžete a potřebujete zjistit

Vzhledem k tomu, jak komplexní je design oborem a kolik specializací existuje, je samozřejmě potřeba odhalit kvality a slabá místa designérů. Protože každý designér není stejný a nemá stejné schopnosti, například:

  • Někdo je kvalitnější v koncepčním myšlení.
  • Někdo lépe přemýšlí vizuálně.
  • Někdo je silný v kritickém a analytickém myšlení.

Že někdo v nějaké oblasti nevyniká? To přece není špatně. Jeho silné stránky můžou být v něčem jiném – což se Vám ve výsledku může hodit.

A pokud společnost nemá jasno v tom, koho hledá a co od něj bude očekávat, může být se cvičením problém. Například – měl by designér:

  • Vytvářet vize a strategii pro produktové řešení?
  • Detailně rozpracovat už danou vizi a koncepty?
  • Tvořit spíš UI nebo se podílet i na definici problému?
  • Spolupracovat s někým dalším?

Zároveň také předpokládám, že společnosti hledají designéry z několika důvodů:

  • Potřebuje doplnit chybějící znalosti v designovém týmu.
  • Tým rozšířit o dalšího člověka.
  • Nahradit stávajícího designéra někým vhodnějším.
  • Potřebují s promyšleným designem začít, protože jej doposud nedělali.

Pokud si výše zmíněné uvědomíte a víte koho hledáte, měli byste být schopni cvičení připravit. A následně vybrat vhodného kandidáta.

Ze svých zkušeností mohu říct, že díky cvičení lze zjistit a vypozorovat opravdu hodně zajímavých skutečností (pokud se budete pozorně dívat). Například:

  • Jak člověk o designu přemýšlí.
  • Zda přemýšlí spíše vizuálně nebo více analyticky.
  • Zda umí přemýšlet otevřeně nebo má spíše kritické myšlení.
  • Zda přemýšlí více koncepčně nebo spíše po částech.
  • Jak rozmýšlí detaily a jejich zapojení do funkčního celku.
  • Jak se staví ke zpětné vazbě a kritice.
  • Jak se staví k omezením.
  • Jak se rozhoduje pod určitým tlakem a jak se jeho rozhodování mění.
  • Jak se umí ptát a nápady komunikovat.

A spoustu dalších zajímavých informací.

Samozřejmě se díky tomu dá i dobře vybrat člověk, který zapadne do firemní kultury. Přece nebudete chtít spolupracovat s někým, kdo neumí akceptovat zpětnou vazbu, názory ostatních a k většině nápadů se staví pouze kriticky, atd. Ale také zdá má určité charisma a členi produktového týmu je budou skutečně brát jako parťáka.

Opravdu dává smysl, jak mi jednou někdo řekl, že je často mnohem lepší přijmout někoho méně zkušeného, ale kdo je po lidské stránce super. Jakákoliv schopnost se totiž dá kdykoliv naučit, ale udělat z někoho „člověka“ už tak snadné není.

U designu je „lidský“ faktor opravdu hodně důležitý. Je to totiž „týmový sport“. Nejen ve spolupráci více lidí, ale správné komunikaci nápadů a jejich vyjasňování. Což si bohužel mnoho lidí neuvědomuje.

Jak přijít o příležitost

Pro někoho to může být překvapivé, ale díky nevhodnému cvičení lze odsoudit kvalitního a zkušeného designéra. Několikrát jsem to zažil na vlastní kůži a bohužel se nám to stalo i v GoodData.

Není to tak dávno, co u nás byl na pohovoru z mého pohledu kvalitní designér. Kterého jsme ale nakonec odmítli. A pokud si správně vzpomínám, hlavním důvodem byl postup při řešení úkolu v rámci cvičení – nebyl tak zkušený, jak bychom potřebovali.

K řešení dostal část našeho produktu, kterou jsme chvilku před tím začali připravovat a dospívat k finální podobě. V daném čase prozkoumal několik cest, různé přístupy a možnosti. A díky získaným informacím vybíral ty nejlepší nápady.

Z mého pohledu ale postupoval dobře a navrhl mnohem lepší způsoby řešení, než ke kterému jsme ve finále došli my. Osobně věřím, že pokud by měl více času, vyřešil by cvičení do posledního puntíku. Protože se ale jeho řešení lišilo od toho našeho, pro většinu hodnotitelů bohužel neuspěl.

Doteď se mi příliš nelíbí, jak to nakonec dopadlo (i když zde byly i další důvody, proč jsme jej nakonec odmítli). A myslím si, že jsme přišli o zajímavého a zkušeného kolegu. Nicméně jsme se z toho trochu poučili.

Něco podobného jsem zažil i jinde s podobným scénářem. Kdy hodnotitelé odsoudili poměrně kvalitního designéra na základě očekávaného řešení.

Když si tak vzpomínám na různá cvičení, která jsem si zkusil, napadá mě několik problematických bodů, díky kterým lze stejným způsobem přijít o zajímavého kandidáta. Například:

  • Příliš obsáhlé zadání bez jasného cíle.
  • Velké zadání jako domácí úkol.
  • Definované cvičení s jasnou formou výstupu, například wireframem.
  • Zadání požadující využití metod, které bez dalších informací nedávají smysl. Například Heuristická analýza.

U podobných zadání lidé bohužel hodnotí finální výsledek, než samotné provedení a myšlenkové pochody. A to samé se stalo i nám v GoodData.

Přijde mi to dost nešťastné ohodnotit koncepční návrhy podle provedení. Bohužel se to ale děje – například pokud má být řešení ve formě wireframu. Je zde totiž několik problémů:

  • Designér by měl vždy sám rozhodnout, jakou formu zvolí – cílem by vždy měla být co nejsnazší realizace řešení. A to může být zajištěno i formou skici.
  • Každý si pod různými formami představuje něco jiného, například pro někoho může být skica v podstatě rukou nakreslený wireframe, pro někoho to je jen hrubý nápad. To samé u wireframů – viděl jsem hodně detailní, ale i méně.

Pokud nejde o vizuální designéry, měli byste je hodnotit podle formy provedení nebo spíš podle celkové promyšlenosti řešení? Je důležité, jak dobře umí ovládat Axure, nebo spíš jestli dokáže interakce promyslet do posledního puntíku se všemi stavy?

Bohužel jsem se setkal právě s tou první variantou. Protože dost lidí bere design jako vytváření obrazovek ve formě wireframů a prototypů bez ohledu na jejich smysl v celém procesu.

Musím se na to ale dívat i z druhé strany. Spousta společností má stále pocit, že prokazují lidem službu tím, že je zaměstnají. A v podstatě berou cvičení jako „filtrování odpadu“. Takhle by to ale podle mě fungovat nemělo.

Designérů je na dnešním trhu poměrně dost. Jenže těch kvalitních designérů tolik není a je těžké je do firmy získat. Můj názor je, že byste je svým přístupem neměli odradit. Což se podle mě může stát, vedle dalších věcí, i v případě cvičení.

Poznámka: Samozřejmě musím podotknout, že ne každá společnost si může dovolit ty nejlepší designéry. A tak k tomu také přistupují. Takže cvičení reflektuje očekávání alespoň průměrných znalostí a schopností. Ale to není ta podstata.

Nejen samotná společnost by měla designéra zaujmout. A docela zajímavou roli může sehrát právě i cvičení, protože designér může zjistit například:

  • Jestli ve společnosti designu někdo rozumí.
  • Jak nad designem firma přemýšlí.
  • Jaké problémy by mohl řešit.
  • Jak by se mu spolupracovalo s ostatními.

Samozřejmě je vždy na společnosti vybrat toho nejlepšího kandidáta – koho potřebuje a v čem potřebuje zacelit slabiny. Je také samozřejmě na designérech, aby si vybrali tu nejlepší příležitost. Je to vždy o obou stranách a tak by se k tomu mělo přistupovat.

Vždy, když jsem dostal nějaké cvičení k řešení, snažil jsem se ho co nejlépe vypracovat. A to i přes to, že jsem během toho dospěl k názoru, že nedává smysl do společnosti nastoupit.

Nejen díky cvičením jsem ztratil zájem o několik společností. Ve které práce vypadala zajímavě, ale ve kterých bych nebyl dobrým zaměstnancem. Nabyl jsem totiž dojmu, že by mě práce v daném prostředí tolik nebavila a já jí pak nedělal pořádně.

Na druhou stranu mě ale zaujalo několik společností, u kterých jsem si ze začátku nebyl příliš jistý. Ale nakonec jsem si říkal, že by pro ně bylo zajímavé pracovat a spolupracovat na řešení. K čemuž jsem došel v podstatě jen díky krátkému rozhovoru a cvičení.

Jak cvičení připravovat

Nejsem žádný specialista na nábor nových lidí. Různými cvičeními jsem si ale prošel a také jsem designéry na cvičeních hodnotil. Takže se pokusím zamyslet nad tím, jak takové cvičení připravit.

Předpokládám, že si společnost ujasnila, koho hledá a s čím bude potřebovat pomoct. A co bude od nového designéra očekávat. Například:

  • Rychlé rozhodování.
  • Koncepční a strategické vize na řešení.
  • Spolupráci s dalšími členy týmu.

Pokud se do společnosti hlásí člověk, který ve svém životopise uvádí letité zkušenosti, cvičení by mohlo být trochu jiné než pro člověka, který se designu věnuje například rok. Na stejném cvičení ale zase může méně zkušený designér ukázat svůj talent.

Samozřejmě bych také očekával, že vizuální designér dostane trochu odlišné cvičení, než interakční designér. Přičemž je velice zajímavé připravit kombinované cvičení, na kterém lze prozkoumat i druhou stránku – tedy jak moc je designér univerzální.

Zkuste si představit cvičení, ve kterém dostanete hodně abstraktní zadání. Například:

„Představte si, že máte X. Co je to X a jak byste jej vizualizoval?“

A to je vše – nic víc. Jak na Vás jako na designér působí? Díky takovému úkolu dáte designérovi dost prostoru na řešení. A může tak skutečně ukázat, jak nad designem přemýšlí a co od něj budete moct očekávat.

Zkuste jej teď srovnat s tímto úkolem:

„Na webu X máte XY. Zjistěte, co je špatně a vytvořte wireframe s návrhem řešení.“

Nějak takto typicky vypadá úkol, který společnosti dávají. A ve kterém vidím několik problémů:

  • Daný problém už designeři řešili. A budou se tedy na něj dívat způsobem dobré / špatné. Ne jako na proces řešení.
  • Cvičení může být zbytečně vymezené a nezjistí, jestli by dokázal designér vyřešit něco komplexního.
  • Sám designér by měl vybrat nejvhodnější formu zpracování návrhu.
  • Dost velký problém je, že pod konkrétními „assety“ si každý může představit něco jiného. A například u wireframů se typicky nevhodně hodnotí pečlivost a propracovanost.

Co mám zkušenosti, nejlepší je dát cvičení z úplně jiného oboru, který hodnotitelé sami neřešili. Mohou tak zůstat nestranní a opravdu sledovat, jak daný člověk přemýšlí a jak postupuje. A klidně se do řešení zapojit a vyzkoušet týmovou spolupráci (docela zajímavé mi přijde sehrát některé z rolí uvedených v knize The Ten Faces of Innovation).

Mně osobně se hodně líbí forma abstraktního zadání. Zkušený designér by si s ním měl poradit. Já jsem kdysi takový úkol dostal jako domácí úkol. Tehdy jsem si na něj vzal 4 dny – 3 dny na zkoumání a 1 den na samotné řešení.

Samozřejmě každé cvičení má něco do sebe. A vždy budou existovat určitá omezení, kvůli kterým nemusí jít vymyšlené řešení realizovat. Otázkou ale je, proč už jej sekat už na začátku a omezovat si pohled na designéra a na jeho schopnosti postupu a řešení?

Na takovou otázku si už musí odpovědět sama společnost. Protože:

  • Designér by měl přinášet vize a inovativní nápady na řešení.
  • Designér by se vždy měl vypořádat s omezeními správným uvažováním a postupem.
  • Designér by vždy měl zvažovat dopady své práce ve smyslu vyrobitelnosti a náročnosti – neměl by se tím ale primárně omezovat a raději připravit více možných cest.

Řešení každého problému má totiž vždy 1000 možných způsobů a některé fungují více, některé méně. A pokud již hodnotitelé daný problém řešili, mohou mít tendence vidět postupy zkresleně. Což se opravdu bohužel stává.

Pro ověření schopností mi asi nejlepší přijde kombinace abstraktního, ale trochu více vymezeného zadání. Například mi jako zajímavé přijde úkol „Navrhnout kolo pro člověka, který má 3 nohy a nemá ruce.“ Na kterém bude zajímavé vidět právě uvažování a postup řešení.

Nakreslit webovou stránku dokáže v podstatě kdokoliv. Ale vyřešit problém dle daných možností, to už dokáže dobrý designér. A to je právě to, co je potřeba zjistit a jak ke cvičení přistupovat.

Pokud není cvičení správně koncipované i s ohledem na profil daného člověka, snadno se může stát, že způsob přemýšlení a styl komunikace nebude zbytku týmu (nebo dalším lidem) vyhovovat.

Připravujte cvičení pečlivě

Cvičení by podle mě nemělo být jen vstupní „síto“. Ale také zajímavý způsob sebereflexe pro designéry samotné a zda pro ně bude práce vůbec zajímavá. Proto je potřeba se k tomu také správně postavit a cvičení připravit.

Já si například díky cvičení, které jsem dostal před nástupem do GoodData, uvědomil své slabé stránky. A zapracoval jsem na nich. Zároveň jsem viděl, jak ostatní přemýšlí a zaujalo mě to.

Pokud chcete opravdu vybrat ty nejlepší možné lidi, věnujte přípravě dostatek času a nepodceňujte důležitost cvičení. Protože pokud se Vám ty nejlepší podaří zaujmout, abyste je cvičením neodradili a nebo se o ně zbytečně sami nepřipravili.


Sdílejte článek



Michal Maňák

Jmenuji se Michal Maňák, jsem Interaction Designer a Digital Product Designer.

Pracuji ve společnosti LMC.