Před pár týdny jsem na UX Monday povídal o svých zkušenostech z tvorby a používání person. Nejspíš proto si v poslední době všímám toho, jak se designéři stále častěji ptají na to, jak na persony, když nemají žádnou cílovou skupinu.

Mnohdy si neuvědomujeme jeden důležitý fakt – jakýkoliv produkt/služba se snaží vyřešit nějaký problém. Který ale musí někoho skutečně pálit, aby měl produkt hodnotu a smysl.

Abychom se v informacích o své cílové skupině dobře vyznali a soustředili se na to nejdůležitější, můžeme použít nástroj typu Persona. Který vždy obsahuje to zásadní o cílové skupině a pomůže nám s komunikací a rozhodováním o výsledném produktu nebo službě.


Jako designér dělám vše pro to, abych vytvořil nejen krásné a použitelné produkty, ale i takové, které dávají smysl. Proto mě můžete velice často potkat v diskuzích, ve kterých připomínám smysl produktu, problému a pro koho jej vlastně řešíme.

Měli bychom umět tedy říct, zda návrh funguje nebo ne. A umět se také rozhodnout, co je potřeba zlepšit. Proto jsem se vždy zasazoval o to, abychom si pro svou práci stanovili jasné a měřitelné cíle. A proto mě těší, že si je v LMC stanovujeme a můžeme produkty neustále zlepšovat.

Jenže metriky a cíle jsou pouze část. Velice snadno se totiž může stát, že ztratíme směr a začneme řešit naprosto jiný problém – což nemusí dopadnout vůbec dobře. A proto bychom si měli jasně definovat, co řešíme a pro koho.


Jako designéři naše návrhy velice často s někým diskutujeme. A setkáváme s obavami ostatních, že návrh nebude fungovat, že lidé danou věc nepochopí, budou s tím mít problém, atp.

Musím se přiznat, že jsem se s tím dlouho neuměl vypořádat. A bral jsem to jako překážku, přes kterou jsem se mnohdy nedokázal přenést.

Dnes mě ale těší, když někdo v mém návrhu najde „skulinku“ a zmíní konkrétní připomínku. Je to totiž skvělá příležitost, ze které se mohu poučit a odnést si něco na zamyšlení. Díky čemuž mohu zlepšit nejen své schopnosti, ale i výslednou kvalitu návrhů.


Jako designér se snažím správně chápat problém, pro který navrhuji řešení. Takže se velice často zapojuji do uživatelského výzkumu, díky čemuž získám potřebné pochopení a inspiraci – a následně i nápady.

Z výzkumu získáme opravdu hodně informací. Musíme je správně zpracovat, abychom je mohli efektivně využít – což je v mém případě správný návrh řešení.

Z mého pohledu je právě zpracování, tzv. designová syntéza, jednou z nejdůležitější částí designového procesu. Nejen že problému lépe porozumíme, ale budeme moct správně naplánovat další kroky a ve výsledku navrhnout správné řešení.


Testování dělám vlastně od začátku, co jsem s designem začal. Vždy jsem chtěl získat zpětnou vazbu od lidí, kteří budou mé řešení používat. Chtěl jsem mít ale i jistotu, že se jim bude s řešením dobře pracovat.

Do určité doby jsem postupoval podle „poučky“ Jakoba Nielsena – díky 5 účastníkům odhalíme až 85 % problémů. Takže jsem dělal jednodenní testování s 5-6 lidmi. Na jehož základě jsem návrh zlepšil.

Časem jsem ale začal k testování přistupovat jinak. Rozděluji jej do více dní a dělám jej častěji, ale „testuji“ i více nápadů. Nejen že tak dostanu další nápady, ale odhalím i více problémů. Takže finální návrh je mnohem lepší.


Jako designér téměř neustále něco píšu. Typicky nějaké popisky do rozhraní produktu. Občas napíšu i nějaké zamyšlení na můj blog.

Souhlasím s názorem Petra Štědrého, že dobrý designér by měl být i dobrý copywriter. Textace totiž zásadním způsobem ovlivňuje použitelnost rozhraní a tedy i samotného produktu.

Pokud jde o psaní, určitě o sobě nechci tvrdit, že jsem bůhví jaký copywriter. Přeci jen se zabývám trochu něčím jiným. Vždy ale hledám způsoby, jak dosahovat co nejlepších výsledků a proto se učím i v oblasti psaní. A zatím musím říct, že se mi nejlépe píše v obyčejném textovém editoru.


Když jsem začínal s designem, byl jsem jeden z těch platfusáků, kteří se pozastavují nad každým nedobře navrženým webem, prvky, atd. A směle o tom (a svém názoru) informují ostatní i přes to, že sami nikdy nic pořádného neudělali.

Naučil jsem se ale, že něco takového mou práci nikam neposune. A že některé věci mnohdy nejde dotáhnout do ideálního stavu. Ať už kvůli názorům ostatních, různým vlivům anebo jen kvůli vlastní neschopnosti.

Zároveň jsem pochopil a naučil se, že pro kvalitní nápady je potřeba neustále hledat inspiraci. Tou je pro mě v posledním roce moje dcerka a svět kolem ní – protože v něm téměř nic nemá hranice a jsou v něm věci, které jsou pro mě úplně nové.


Poměrně často se setkávám s tím, že společnosti hledají a vítají designéry s technickými znalostmi. Což jsem sám několikrát zažil – jako bývalý programátor a kodér nějaké technické znalosti a zkušenosti totiž mám.

Mnohdy jsem celkem rád, že „jazykem vývojářů“ dokážu mluvit (alespoň trochu) a pochopím i poměrně složité „technikálie”. Zároveň, jak jsem se zamýšlel v článku Je pro designéra schopnost kódovat důležitá?, mohu lépe experimentovat s prototypy, pomoct vývojářům s detaily, atp.

Stejně jako jsou důležité znalosti materiálů pro průmyslové a produktové designéry, tak i technické znalosti mohou designérům digitálních produktů hodně pomoct. Ale troufnu si říct, že to je spíš o přístupu designéra, než o nějakých technických znalostech.


Během rozmýšlení návrhu řešení často projdeme mnoho různých variant řešení, diskuzí a meetingů. A s týmem pak dojdeme k určitým závěrům a řešení, které nakonec vyrobíme.

Od samého začátku vždy padne mnoho nápadů a rozhodnutí, které výsledný design ovlivní. Ať už od designérů, Product manažerů, z testování nebo jde o kompromisy pro snadnější vývoj.

A co tak vzpomínám, v podstatě při jakékoliv diskuzi jsem potřeboval zmínit, jak jsem k danému řešení došel. A často i jaké varianty jsem prozkoumal (a proč nedávají smysl). Což bylo mnohem jednodušší, když jsem měl vše pečlivě zaznamenané.


Nedávno jsem dostal nabídku práce pro jednu finanční společnost, která poskytuje půjčky a další finanční služby. V podstatě hned jsem jí odmítl. Stejně jako odmítám všechny podobné.

Mám totiž určité zásady a cíle, kterých se snažím držet. Nejen jako člověk, ale také jako designér. A nechci se podílet na věcech, které lidem příliš „neprospívají“ a které jim mohou v důsledku uškodit. A to za žádnou cenu, ani kdyby mi nabídli milion.


Michal Maňák

Jmenuji se Michal Maňák, jsem Interaction Designer a UX Specialista.

Pracuji ve společnosti LMC.